Sociální sloupek

Priority lidí se rozutíkají různými směry, v závislosti na jejich charakteru. Tedy někdo preferuje hodnoty materiální - mít co nejvíce krásných aut, pěknej domeček, nějaký ty desítky triček a hlavně parádní telefon. Další skupina lidí může preferovat hodnoty emocionálního typu. Tím není přesně myšleno víra, ať už jde o cokoli. Tím je myšleno například budování vztahu s lidmi, přátelství, rodina, láska. Pro člověka, který se ubírá směrem hodnot týkající se právě emočního charakteru, jsou lidé z materiálního světa nepochopitelní. Ovšem i pro druhou stanu je tomu stejně.

Pro člověka, který si zakládá na pevném vztahu se svou rodinou. Kde vše funguje a může se vždy spolehnout na to, že jeho příbuzní (a ne třeba pokrevní), tu pro něj vždy budou. Pokud ovšem dojde ke střetu zájmů  právě v rodině člověka s hodnotami emočními a člověka s hodnotami materiálními, nastává nepříjemná situace. Jeden ze členů rodiny se mile rád distancuje od veškerého sociálního dění v kruhu rodinném a jde si svou cestou. Nejlépe cestou kariéry, práce a peněz. Tím se ovšem nejedná vždy o cestu úspěchu a bohatství, ale i o cestu neúspěchu a finančních problémů.

To samozřejmě člověka, jenž inklinuje k rodinnému poutu může ničit ve všech směrech. Tedy rodinný typ se doma utápí v bolesti ze "ztráty" jednoho člena rodiny. Pokud ztracený člen rodiny ještě čelí nějakým problémům a nedá si pomoci, utápění se emočního člověka je ještě hlubší a horší. V tom smyslu, že mu není ano dovoleno, být nějak nápomocen. Ačkoli se nejedná o ztrátu fyzickou, bolest je obdobná. Jedinec, jež si užívá nepřítomnosti svých rodinných příslušníků, tyto útrapy nepoznává a vesele se žije to svoje. Nedbá na to, že jeho rodině s ním schází sociálního kontaktu. Naopak se utápí v představě, že ho jeho rodina nahání, či snad terorizuje svými dotazy na jeho zdraví a vůbec, jak se mu daří. V případě problémů ztraceného jedince si rodina dokonce dovolí nabídnout pomoc, což je samozřejmě absolutně přes čáru.

Kudy tedy vede ta správná cesta, kde obě strany budou spokojené. Jedna strana si přeje být v kontaktu s někým, kdo o kontakt ani z bla nestojí. Obě strany se tedy trápí a řešení je takzvaně v nedohlednu. Jedná se přeci o rodinné pouto, o něco tak důležitého a speciálního, co se nedá jen tak přerušit. Tak nějak by vypadalo smýšlení členů toužící po kontaktu s rodinou. Druhá strana ovšem s přeseknutím rodinných pout nemá nejmenší problém. Kdyby se dalo nějak zařídit, aby se o přeseknutí rodinných pout jednalo ve smyslu krájení chleba, udělal by to.

Pravděpodobně asi neřešitelný problém, dokud celý tento koloběh jednu stranu neunaví, a tak nějak se "vzdá." Výsledek by byl buď -Dobře, vypusťme ho tedy z našich myšlenek, jako člena rodiny. - nebo -Dobře. Budu s nimi komunikovat a jednou za čas se s nimi sejdu." Jak dlouho může trvat, než se jedna ze stran unaví, nebo dojde k nějakému rozumnému kompromisu. Otázka stále zůstává nezodpovězena, tak nějak ve vzduchu.

Lidé se mění .. nebo jsou měněni

Lidé se mění. Často jsem byla přesvědčená, že člověk v jádru zůstává stejným, a ať se chová jak chce, jádro je jádrem. Zůstává konstantní, neměnné. Asi bych u tohohle přesvědčení zůstala, pokud bych změny nepozorovala sama na sobě. Zdá se mi až podivný, jak se některé věci dokážou tak moc změnit, aniž by o tom člověk vlastně věděl. A taky je zajímavý, jak si člověk všímá věcí, až když se přímo dotýkají jeho samotného. 

Nemám vůbec páru, jak ta změna probíhala, co se stalo nebo naopak nestalo. Nebo spíš než změna, asi proces. Ono to jde těžko popsat nějakým slovem. Ani si netroufám říct, jestli se všechno změnilo/vygradovalo/ posunulo se, v dobrém slova smyslu, nebo naopak. Je pravda, že uvažovat o změnách osobnosti ve 23 letech, je trošku zbytečný. Kdo ví, co mě ještě potká a co mnou nějak zásadně otřese. A to v jakémkoliv slova smyslu. Ovšem první změnu vnímám právě teď a nutí mě přemýšlet. 

Pamatuju si dny, kdy jsem byla obklopená lidmi. Každý den jsem vídala desítky lidí, zdravila se s někým pomalu na každém kroku a chodila jsem neustále ven. Společnost mnoha lidí pro mně byla vzduchem. Poznat někoho nového nebyl problém, naopak radost. Samozřejmě se bavíme o letech střední školy. Tedy mojí socializaci podporoval neustálý kontakt s lidma ve škole. Byla jsem zvyklá na denodenní přítomnost lidí kolem sebe. Brala jsem to jako samozřejmost.

Taky jsem chodila často večer ven za zábavou. Možná proto, že mě dav kamarádů táhl s sebou. měli zájem o party, tak jsem automaticky měla taky. Ale nechodila jsem ven s odporem nebo pocitem povinnost. Naopak mě to bavilo. Pátek bez toho, abychom nevyrazili někam do centra, byl divnej pátek. Ochuzenej pátek. 

Potom přišla vejška. Ono se často říká, že tam se nachází přátelé na celý život. Neskutečná party, dokud nevystudujete a tisíce nových kamarádů. Já jsem na vejšku nastoupila se dvěma spolužačkama ze základní školy. Byly jsme taková trojka, měly jsme svůj svět a vlastně nikdo jiný do něj nikdy nevkročil. Držely jsme si to svoje tempo a ostatní lidi byli spíš známý, než kamarádi. Možná taky proto, že škola je od našeho bydliště celkem daleko, neměly jsme potřebu se zúčastňovat party, které se konaly právě v klubech naší školy. Stejně tak, jak jsme si nehledaly kamarády, protože jsme měly sebe, jsme neměli nikoho, koho bychom znaly z kolejí. Takže i klasické kolejní party mě minuly. 

Ovšem tohle je to, kde se to začalo trochu měnit. Právě s ubývajícím počtem lidí, kteří se kolem mě vyskytovali, jako bych i celý svůj rozlet uzavírala s nimi. Našla jsem si ve druháku přítele a ten noční Praze tolik neholduje, takže už nebyl vůbec důvod navštěvovat centrum. Tedy opadaly páteční večery v centru Prahy a ubývali lidé kolem mě. Pořád byla ale ještě kolem ta stálá party ze sídliště. Sedánky v hospodě na pokec. Ale už žádný centrum, protože o to už nebyl takovej zájem, jako na střední. 

Ten proces všeho ubývání jsem ani tak nevnímala. To až teď, když se vše usadilo. Když chodím pravidelně do práce, kde potkávám pár těch samých tváří. Povětšinou samí dospělí lidé, co mají rodiny, jsou usazeni, mají baráčky, mají svoje. Ve škole se vídám už jen s jednou kamarádkou (druhá nás opustila a vydala se do světa). Tedy z tria je duo. Doma se potkávám s rodinou a s přítelem. Ve volném čase se ráda setkávám s dalšími pár přáteli, ale tím to končí. Doby střední školy, kdy na každém kroku padaly pozdravy, známí byli všude kam jsem se podívala, party v pátek večer byly samozřejmostí a poznávání nových lidí bylo radostí, jsou pryč.

Věci se nějak usadily. Lidé se usadili. Nějak je všechno jinak. Já jsem jiná. Nemám potřebu potkávat nové lidi. Nemám potřebu jít do centra Prahy a strávit tam celou noc i ráno. Pocit klidného večera s přítelem, s rodinou nebo přáteli u pití, je pro mě příjemnější, než chaotické noční centrum. Jako by se ze mně stal ze dne na den důchodec, co chce mít svůj klid. Kdybych byla odjakživa taková, jako teď, tak to pro mě není nic podivného. Každý je nějaký. Ale takováhle změna je znamením k zamyšlení se.

Otázkou je, pokud bych se dostala do nového okruhu lidí, kteří mají priority jinde. Tedy užívají si noční Prahu, rádi jsou ve společnosti mnoha lidí. Jestli by přítomnost a vliv zájmů takového okruhu osob vzbudil zase to, co mě tehdy bavilo. Nebo by vzbudil zájem o cokoliv nového, co by bavilo je a bavilo by to i mně, protože bych byla ráda v jejich společnosti. Nechci tím tvrdit, že po něčem takovém toužím. Jen uvažuju nad tím, jestli se tedy mění člověk sám nebo ho mění okolí. Jestli ho mění zájmy těch, se kterými tráví čas...

Desítky včel a dva párky v rohlíku

První víkend v dubnu jsme se vydali na chatu. Nebyla bych to já, abych si s sebou nevzala foťák a nesnažila se vyfotit každou věc, kterou potkám, a pak na tom nehledala nějakou hlubší myšlenku. Tentokrát bylo opravdu horko, prvně jsem opustila dům v tričku s krátkým rukávem. Pro mě to byla událost roku, fakt jsem to hodně prožívala. 

Celé odpoledne jsme hráli na zahradě, na slunci, Dostihy a sázky. Ačkoli to není nějaká světoborná činnost, jako absolutní relax na prvním pořádným slunci, to je perfektní. První hra pro mě znamenala drsnou prohru, ale potom jsem nasadila hráčský tempo a byla jsem dvakrát jasným vítězem. 

Ale dost už psaní, tentokrát se jdu spíš pochlubit tím, co se mi podařilo zvěčnit. Bude se to celkem hemžit včelama, ale nedokázala jsem vybrat jen jednu fotku, tak je třeba se tím prohrabat. Plus malý překvapení nakonec.

A tady už je to malý překvapení. Tematicky naprosto odlišný, ale jestli tohle v člověku nevyvolá hlad, tak už nevím co. Před tím, než jsme se vydali na cestu, na chatu, stavili jsme se na Andělu ócéčku. Úplně dole u garáží jsme narazili na stánek s tímhle jídlem a nešlo to jinak, než si dva kusy odnést s sebou. No a jak se nám hned pěkně jelo.