Když to dáš a nemáš radost

Jeden takovej myšlenkovej pochod studenta, kterej dal zkoušku.

Dneska jsem byla na zkoušce z ekonomiky. Přišla jsem do školy, dostala jsem test. Napsala jsem test. Tři hodiny jsem čekala na výsledky. Výsledky se dostavily. Zkoušku jsem dala za tři. Abych to teda neměla tak jednoduchý a bez vztekání, dvojka mi utekla o bod. Do 71 bodů = 3 od 72 bodů = 2, děkuju pěkně. Tak si tam tak sedím, kamarádka štěstím bez sebe, že to taky dala. Až jsem se o ní chvíli bála, jestli to vůbec přežije. 

No a tak mě napadlo, proč se vlastně taky neraduju. Kde je problém. Nejsem jedničkář, ani dvojkař, jsem spíš trojkař, co je vůbec rád, že je rád. A ještě teda takovej ten, co se učí jak o závod a pak má stejně za tři. No zkrátka ne moc inteligentní, avšak pilný student. No a sedím si tam na chodbě, vedle tý kamarádky a říkám si "No tak to by bylo, co dál jako?." Kamarádka pořád ještě ječela nadšením a já pořád ještě nechápala , proč nemám taky radost. Tak jsem ještě chvíli čekala, jestli to rozjaření dojde i ke mě. Nedošlo.

To samý se mi před lety stalo u maturity. Všichni tam brečeli radostí, skákali, ječeli, mohli se zbláznit, že to dali. Já jsem tam tak stála, jakože v pohodě, sem tam po mě skočil někdo plný euforie, objal mě s gratulací a hopsal dál objímat další studenty. A já si říkala, no nic, máme to za sebou, tak to by bylo. Čekala jsem den, dva, tři, potom týden. A nic. Radost a nadšení se nedostavilo. Působilo to na mě, jako nějaká normálka. jako fajn, že to mám, ale nějak se moc nepočítalo s tím, že bych to nedala. A teď u zkoušek se mi to děje taky.

Tak jako je to tím, že se učím jak pitomec a pak jdu na tu zkoušku s tím, že to prostě musím dát a když to dám, tak to mám. Tím je úkol splněnej a proč bych se měla radovat, když to bylo vlastně v plánu. A když to teda každej (především lidi z mýho okolí) ode mně očekává? No, jsem z toho trošku zmatená. I moje hlava je z toho asi zmatená. I když ta má jasno, na co dělat tolik povyku, žejo.

Špičky, paty, bláto

Další z nepochopitelnejch problémů. Neříkejte mi, že se to nikomu neděje.

Na podzim nosím ráda kotníkový boty. Obyčejný hnědý nebo černý. Bez nějakýho vzoru. Letos jsem si musela pořídit nový a nahradit jima moje, tak dlouho oblíbený, hnědý kotníkový boty. Jenže letos už toho na mě bylo nějak moc, co se týče těhle bot. Začala jsem mít podezření, že něco není úplně v pořádku..

Ve svých nových, černých botách, jsem si to kráčela prvně ven. Sotva jsem vyšla z bytu, prohlížím si ty boty, zatímco jdu a nestačím se divit. Úplně okoplá špička. To jako pardon, ale .. JAK?! Teprve jsem vyšla ven a opravdu se mi nepodařilo ještě zakopnout. Kdybych zakopla, tak bych se začala slušně nenávidět a toho bych si všimla.

Pomalu mi začalo docházet, že tohle se mi děje pořád. Asi všech bot. U těch hnědých bot jsem měla to samé. Ovšem tam můj problém pravděpodobně teprve začínal, tak jsem tomu nevěnovala plnou pozornost. Šla jsem po stopách okopaných bot a dobrala jsem se k neuvěřitelnýmu závěru. Já to mám fakt na všech botách?!

Vytáhnu baleríny a hned mě vítala okoplá špička. Na tom samém místě. Vytáhnu pantofle, to samý. No, ještě pantofle prostě. Kde mám venku prsty. To bych si snad všimla, že jsem si ukopla palec a mám odřený boty. Začínám mít troch podezření, že mi to tam ošoupává někdo doma, schválně. Jako já fakt nezakopávám tak, abych měla ty špičky bot tak tragický. Nehledě na to, že je mám věčně zapatlaný, jako bych denně chodila z domu do centra před pole. Když se dívám na boty ostatních lidí, tak je mají docela čistý a neokopaný. 

Jako nejsem blbá, ty boty si doma pak umeju a vycházím opět s čistejma ven. Neřeknu za deště, to se ty boty zašpiní. Ale proboha, když je sucho?! Jak fakt asi tak nemožná, že si prostě neuvědomuju to, že zakopávám a chodím skrz bláto. Další divná věc na tom je ta, že chodím přes paty. Teď jako to rozumně vysvětlit. Myslím tím, že opravdu neúmyslně dupu. Jsem malá jak nevím co, ale při chůzi nadělám bordelu, že to nepochopíte. Takže kdybych chodila přes špičky, tak se asi ještě nějak problém s okopnutím dá vysvětlit. Takhle ale ne.

Což mě přivádí k další věci. Když prší nebo je bláto a já jdu ven, děje se mi za chůze zase divná věc. Vždycky pak přijdu někam dovnitř a na lýtkách mám kapky od bláta. Pomalu abych si pořídila blatníky. Zacákaný to mám až ke kolenu (myslím si ke kolenu ze zadu) pomalu a fakt nepochopím, jak to dělám. Dobrý no, chodím přes paty a dupu, ale to snad neznamená, že mi voda ze země stříká pomalu až na kolena. Světovej problém..

Proč je změna barvy vlasů takový problém

Proč lidé těžce nesou změny barev vlasů u svých kamarádů, kolegů, příbuzných, sousedů, kolemjdoucích,...

Takže pro začátek, svých vlasů si vážím a plně je respektuju. Kdyby uměly promluvit, jsem si jistá, že by Vám měly hodně co říct. Nicméně přemýšlela jsem a zdá se mi, že moje okolí, přijímá změny barev na mý hlavě, dost špatně. Jako .. že to neberou úplně s klidem. To je pořád "No, ona si už zas obarvila vlasy." ... "Ty jsi jak malý díte." ... "Vůbec nevíš co chceš." No tak snad jako by o tom ta barva vlasů rozhodovala. Kamon. "Ona už měla na tý hlavě takovejch barev." Je pravda, že to teď nezní tak špatně, jak to mám v hlavě, ale ten opovrhující tón tam prostě slyším a já nechápu proč. Dokonce jsem byla nazvaná rebelem. K týhle informaci doteď nevím, jak se stavět.

Přátelé, přeci taky nenosíme každý den, každý rok, celý život, jedno a to samé tričko. Taky si ho potřebujete vyprat a vyměníte si ho za jiné. Nebo kdo tohle neprovádí, tak jako asi dobrý no, pak máte právo nade mnou kroutit hlavou.No, ale zpět k věci. Nejsem si jistá, jestli si o Vás lidé šeptají v temných koutech ulic, co jste to zas provedli za tragickou nesmyslnost. Ona si zas převlíkla tričkoooo. Příklad to asi nebyl úplně ukázkovej, ale prostě jen hledám to maličký proč. Proč se to lidí tak dotýká. Je to jen barva. Mějte rádi barvy. 

Možná je dobrý si položit otázku z druhý strany. Proč pořád tu barvu měním. A já ale nevím. Ve 14 letech jsem se obarvila poprvé. Šlo o šamponovou barvu, nikoli o permanentní barvení. Klasika, drogerka, koupíš a doma patláš. Takže sen byl krásně světlá, oříškově hnědá barva. Tak Lůca, ve 14ti letech, blodnýna si to nakráčela do drogerky, čapla tam barvu, co se jí zdála vyhovující a hurá domů. Radostně jsem si to tak barvila, všechno dobrý. Supr nálada, budou oříškový vlasy. Jojo Lucie, mysli si to no, budou...

Tak jsem si tu barvu smyla. Tady už to bylo drobátko podeřelý, ale tak dala jsem tomu šanci a plná očekávání jsem si vysušila vlasy. No a z krásně světlý, oříškový barvy, byla krásně tmavá oříškově černá. Good job. Chvíli probíhala histerická panika, co s tím jako. Pak přišlo tragický smíření. Následně přišla černá doba. Ovšem, nebyla bych to nejspíš já, kdybych si nerozmyslela černou dobu a nechtěla něco jiného. Černý už bylo až až, tak jsme spolu s vlasy postupně odrůstaly. No už to vypadalo nadějně, všechno bylo v celku pryč. Odrosty jako blázen, nicméně blížila jsem se k cíli.

Jasně, ale když už máš teda vlasy zpátky v normálu, tak proč to nepopatlat něčím jiným. A tady to začalo. Jednou jsem měla tmavý vlasy se všema odstínama hnědý a černý. Někdy byly více barevný, někdy jednobarevný někdy podbarvený. Potom jsem objevila zesvětlovač. No tak jsem tam mrskla blonďatou. A s blonďatou se dobře pracuje, tak proč na ní nenarvat růžovou, ono to tak pěkně září. Pak přišly barvy peroxidovýho typu, šedivý vlasy a v neposlední řadě drogerky uvedly Ombré. No tak panebože honem honem, ať o něco nepřijdu a už to tam bylo. Vlasy zničený jak blázen. Divný. A pak zase červen, zrzavá, růžová,..

Pak zase probíhalo období nápravy. Tak jsem do sebe sypala tunu prášků na zrychlení růstu vlasů, pro objem, vyživující šampony, masky, kondicionéry, zábaly, přebaly, zastřihávání konečků, děsná sranda. Placebo na mě makalo jako blázen, já jsem měla dojem, že mám hřívu jako nikdo. Můžu pokračovat do nekonečna. V současný době se nacházím opět ve stádiu blonďatý barvy. A opravdu nemůžu říct, že to je konečná. Možností je mnoho, takže co se dá dělat. Nesuďte mě, suďte mě, každý má právo na názor. To zas jo.

A proč s tím nejdu ke kadeřnici? No těžko říct, asi mám nějakou uklidňující radost, když si to na vlasech vyrobím všechno sama. Jo taky to podle toho asi vypadá, ale nedá se nic dělat. To je krutej úděl umělců. A opravdu lituju a zároveň podporuju ty z Vás, kdo se snaží stáhnout černou barvu. Byť to měla být hnědá. Případně kohokoli snažícího se z hlavy stáhnout cokoli, co mělo vypadat úplně jinak. Fakt jsem s Váma, fandím Vám, nejsou to lehký časy. Ale věřme tomu nebo ne, není to konec světa! Ovšem otázka zůstává stejná, kde je tedy problém? 

Proč jsem znovu začala psát

Proč se tu vlastně takhle roztahuju.. Takových pokusů, co už stihlo proběhnout. Vytvořit si blog, deníček, foto blog, no až je to trošku smutný. Seznam mých pokusů je slušně dlouhej a seznam úspěchů v těch pokusech je krátkej tak, jak je seznam pokusů dlouhej. Vždycky je pro mě zábavný se pro něco nadchnout, a pak mě to nějak přejde. Jak si teda mám najít něco, co mě bude bavit, když mě to vlastně přejde ve chvíli, kdy mě to začne bavit.

Dneska (6.12. 2016) jsem jsem byla ve škole na konzultaci s bakalářkou. No jasně a stručně jsem až moc citově zabarvená na to, aby moje bakalářka působila důstojným dojmem. Sdělení profesorky znělo "Měla byste psát blog." No tak jsem tady. Slovo, který mě dostalo do bodu, kdy tu sedím a vymýšlím první řádky, je slovo KRÁSNĚ. Tak pro začátek celkem pozitivní, ne? 

Věta v bakalářce zněla → Problematika dětského stravování se dá krásně vyjádřit jednoduchou větou (...). A v tuhle chvíli jsem se stala citově zabarvenou. Ale tak jsem ráda, právě probíhá další z mých pokusů, uchytit se ve sféře psaní. Jinak teda studuju na vejšce Provoz a ekonomiku. Nicméně od mrňava jsem pořád něco psala. Můj první pokus o sepsání knihy, proběhl asi v době, kdy jsem se naučila psát. Veledílo neslo název "O kouzelné propisce." Doteď je ta "knížka" někde schovaná a říkalo se mi doma paní spisovatelko. No říkám knížka, protože to mělo tvrdý desky. No a kdo mohl tušit, že mě jedno slovo nakonec citově zabarví a já se tu budu vyjadřovat k mému umění z dob minulých. Za mlada, jak se říká.

Pak se mi doma po čase začalo říkat "Paní vedoucí" nebo "Paní ředitelko." Řekla bych, že v tuhle chvíli mi byla asi tužka malá a mě asi došlo, že je tu možnost mnohem rychleji chrlit na okolí svoje myšlenky. Tak jako rychlejší to je, to né že ne. Nicméně, zas kolik lidí má zájem poslouchat moje myšlenkový průtoky, který se (podle mnoha lidí) ze mě sypou neskutečnou rychlostí. Průtoky se sypou... Někdy mě prý ani nejde pořádně stíhat.. vnímat. A to jsem citově zabarvená .. Nechápu. Takže to vlastně asi bude pro všechny jednodušší, když zasednu .. no teď už ne za tužku, doba trošku pokročila ... Takže když zasednu za pc a budu to v tichosti chrlit sem.