Ideální den (a když už, tak pro všechny)

Určitě každý sem tam dělá to, že si ke konci dne rekapituluje v hlavě to, co vlastně stihl udělat. Třídí si tak myšlenky, probírá se úkoly do budoucna a prostě tak nějak shrnuje svůj den. To právě dělám já. Potom si srovnávám představu ideálního dne s tím, co jsem právě prožila. A tím nemyslím ideální den někde u moře, v ruce drink a nad hlavou sluníčko. Tím myslím běžný den, co je spojený i s běžnými starostmi (nákupy, úklid, úřady, doktoři).

🍵

Ráno musel Lukáš k zubaři, a protože jsem to prostě já, šla jsem mu dělat doprovod. Podle mě, každý kdo jde právě k zubaři, nemá po cestě k němu, vůbec klidné myšlenky. Natož příjemnou cestu. Samozřejmě jsem to nejprve navrhla, jako jednu z možností, že mu tedy budu dělat společnost. Kdyby chtěl být sám, se svýma chmurnýma myšlenkama na zubaře, pochopila bych to. Nicméně mou nabídku přijal a já ho zvesela doprovázela. I když při prvních krocích z domu ven, jsem drobátko zalitovala. Ranní mráz, je prostě ranní mráz a rozhodně se nejedná o nic příjemného. Není to nic, co člověk chce zažít hodinu po tom, co opustil nejvyhřátější místo na světě a to postel.

 🍵

Dle mého názoru je mou výhodou to, že se v celku jednoduše dokážu zabavit kdekoli, kde se vyskytnu sama. Většinou sebou tahám nějakou knížku, takže tím je nuda zažehnána stoprocentně. Kdyby se náhodou stalo, že nemám knížku nebo jsem jí právě dočetla, mám pořád telefon. Doba internetu poskytuje mnohé výhody a jednou z nich je jakékoli vyhledávání informací. Nikdo z nás není vševědoucí, takže i touto cestou se dá nuda zahnat docela solidně. Pokud by nastal okamžik, kdy se mi mobil vybije, i tady se dá najít řešení. Záměrně nezmiňuju situaci, kdy si zapomenu mobil doma, protože to prostě u mě nehrozí. A kdyby přeci jen k takové situaci došlo, měla bych dost práce s úvahami nad tím, co se mi stalo, že jsem ho nechala doma. Takže to by byl mobil a knížka. Když dojdou i tyto dva zdroje, pořád jsem vlastníkem toku myšlenek a s tím se dá taky pracovat. Taky se vždycky nacházím v nějakém prostředí, že. Každé prostředí sebou nese nějaké předměty. Pokud prostředí předměty neobsahuje, je na místě úvaha, proč se tam předměty nevyskytují. No já myslím, že mnohým už to došlo, prostě já si vždycky něco najdu.

 🍵

Zubař proběhl v celku rychle a další zastávkou byl úřad. I tady si myslí, že lidi nemají úplně nadšený a pozitivní myšlenky. I kdyby člověk šel na úřad řešit nějakou radostnou situaci, pořád jsou tu ty fronty a lejstra a vůbec. To se ještě nezaobírám situací, na jakém úřadě se řeší radostný věci. Takže i na úřadě jsem byla (snad) dobrým společníkem.

 🍵

Když Lukáš zmizel v jedné z místností, vytáhla jsem knížku a čas utekl, jako voda. A protože všechno šlo nějak rychleji, než jsme očekávali a vše dopadlo dobře, šli jsme si dát kávu. Posadili jsme se u jednoho ze stolků a povídali jsme si. Vzhledem k tomu, že bylo něco po desáté hodině a lidí bylo všude celkem dost, bavila mě představa toho, co tu vlastně dělají. Proč nejsou za svými pracovními stoly, pásy, stroji nebo kdekoli, kde je působiště jejich práce. Jak to, že mnoho z nich má čas na to, obsadit veškeré kavárny, které se v obchodním centru nacházejí. Jak to, že z mnoha obchodů už vycházeli lidé s plnými taškami nákupů. Tím myslím především oblečení. Bavilo mě v klidu sedět, pít kafe a povídat si. Sledovat ty davy proudících lidí nebo ty páry sedící u stolečků s kávou, jako my. Užívat si tu chvilku, kdy se po nás nic nechce, kdy nás čas netlačí a kdy prostě jen tak jsme a třeba se bavíme o tom, co bude.

 🍵

Po kávovém sedánku jsme se pomalu vydali k domovu. Já jakožto bláznivej sledovač aplikace Lidl jsem věděla, že dnes bude nová akce obsahující domácí overaly. Mně se tam jeden ukrutně líbil. Ovšem nestál mi za to, abych ráno před sedmou byla nastartovaná u vchodu, ale tak nějak jsem věřila, že když se tam v průběhu dne ukážu, nějaký na mě zbyde. To se taky stalo. Zbylo jich na mě opravdu mnoho, tak na co stěžovat. Ovšem nezbyly ve velikostech, které bych si představovala, jako ideální. Takže všichni skřítci se ráno vydali pro overaly velikosti xs a já se mám asi zamotat do velikosti M. Případně L, budu-li si přát. Tak jsem si to oddupala a odfuněla k pokladně. Můj relativně spokojeně začínající den měl první mráček. Ano i to se stává, někdy to nevyjde tak, jak má. Trapas.

 🍵

Doma jsem si dala oběd a trošku truchlila nad svým oparem, který se mi ráno vyklubal na rtu. Chápu, že to není nějaká světová krize, ale kdo trpí na opary jako já, určitě mi dá za pravdu, že to je jedna z věcí, který ráno prostě najít nechcete. Po obědě jsem se vydala s kamarádkou do města pro pár praktických věcí do bytu, jakými je například mop, koště nebo odkapávač na nádobí. I tohle jsou věci, které člověk k životu potřebuje. Asi to není tak zábavný, jako kdybych napsala štěně, ale prostě takovej je život.

 🍵

Teď už jsem doma a právě si takhle přemítám celý den. Neměl by tak vypadat den každého? Tím nemyslím přesně krok po kroku, ale tak nějak v klidu si dělat to svoje. Ráno v klidu vstát, dát si kafe nebo čaj. Potom se vrhnout na nějaký ty nutnosti nebo něco, co je třeba udělat. Proložit to pohodovým rozhovorem u kafe nebo u jídla, a potom prostě pokračovat ve svém dnu. Aby každý dělal to, co ho baví. A když ho nic nebaví, tak aby měl možnost hledat to, co by ho mohlo bavit. Ne se hystericky rvát davem, honem ať něco stihnu a vlastně to něco, co potřebuju stihnout, mi ani neudělá radost, protože to bude radost někoho druhého. Není ale sen, vstát tak nějak rozumně (dle úvahy jednotlivce), třeba je pro někoho sedmá hodina moc brzo, tak ať vstane třeba v poledne. Ne se plní vzteku hrabat z postele už ve čtyři ráno, abychom se šli někam ještě víc vztekat. Já vím, že to je asi nereálný, ale sen o fajn dnech, je snem o fajn dnech. A ty by si přece zasloužil každý ve chvíli, kdy je bude chtít. Ne ve chvíli, kdy mu to někdo dovolí. Ukončuju to možná trošku hlubší myšlenkou, ale každý si v tom může najít to své. Já si dnes to své našla. Snad se to povede i Vám. :) 

K snídani tvaroh a síla vůle

Přemýšlím a váhám nad silou vůle, kterou by asi každý z nás měl mít. Alespoň takou maličkou, zdravou špetku vůle, sebeovládání se nebo sebekázně.  Já patřím do skupiny těch, kteří neměli to štěstí a obdařeni těmito vlastnostmi nebyli. Nechápu, proč zrovna na mě se při rozdávání zapomnělo. Zamýšlím se nad tím vším ve chvíli totálního přecpání sebe sama.

Ráno jsem vstala a s dobrým pocitem jsem se ládovala tvarohem. Uvažovala jsem nad touhle snídaňovou volbou už ve chvíli, kdy jsem šla den před tím spát. Měla jsem to prostě naplánovaný. Tak to přece ty zdravě se stravující lidi dělají, no ne? Když jsem svou snídani snědla, blaženě jsem si užívala pocitu lehkosti. Co může být přece krásnějšího, než když uděláte něco dobrého pro své tělo.

Tímhle stylem jsem žila následující dvě hodiny. Potom jsme se měli vydat s rodinou do restaurace na oběd. Já jsem plná přesvědčení o zdravé stravě, plynoucí z dnešní snídaně, zapřisáhle tvrdila, že si dám jen lehký salát. Abych si udržela formu. Jím teď přeci zdravě, jako nikdy.

Listovala jsem ještě před odchodem na internetu v jídelním menu, abych se upevnila v tom, že si opravdu dám brokolicový salát. Už jsem měla i vybranou konkrétní variantu. Tak vážně jsem to myslela. Co taky jiného. Už mi ale trošku kručelo v břiše. Říkala jsem si, teď je ten správný okamžik dát si salát, to mě uklidní.

Vydali jsme se tedy do restaurace. Po cestě byla celkem zima, ale příjemně to utíkalo díky hovoru. Když jsme dorazili do restaurace, začalo to klasické zmatené hledání správného umístění stolu. U jednoho stolu byla rezevace, druhý zase nebyl na správném místě. Konečně jsme dosedli k jednomu z přijatelných stolů. Rozhlížím se tak kolem a vidím, že nám tu chybí příbory a stůl vypadá neuklizeně. Plná chaosu a paniky jsem celou rodinu začala zvedat, ať okamžitě opustíme současný stůl a najdeme si nějaký jiný, čistý. Ano, normální člověk by asi zůstal sedět a počkal by, až obsluha nepořádek odklidí.

Vzhledem k tomu, že mám za sebou pár let pozice servírky, vím jaké to je, když si lidé sednou zrovna k tomu stolu, co ještě není sklizený. I když je v okolí mnoho různých – čistých - variant k sezení. Dělali mi to pořád. Z pohledu zákazníka zase tvrdím, že to je prostě jakýsi zákon přírody. Tohle totiž není poprvé, co právě námi vybraný, vhodný stůl, byl ještě nesklizený. Nechtěla jsem tedy celou dobu sledovat otrávený výraz obsluhy, tak jsem prostě spustila další kolečko výběru stolu. Táta se za námi zmateně rozběhl, protože než mu došlo, co jsem to v panice udělala, seděli jsme už u vedlejšího stolu. Tam jsme pro změnu našli rezervační cedulku. Ale rezervace byla až za tři hodiny, tak jsme to nechali raději být. Další stěhování už by bylo divný.

Když jsme se konečně usadili, přišla obsluha s otázkou, co si dáme k pití. Já jsem si dala mýho „kingsvůda,“ bez něj to prostě nejde. Toho jsem si ještě povolila, vodu si přeci můžu dát i doma.

Dorazilo nám na stůl pití, společně s ošatkou plnou pečiva a se dvěma nádobkami, plnými jakési pomazánky. Povrchně jsem se dívala na celý ten košík a sledovala tátu, jak se s radostí cpe jedním chlebíkem za druhým. Mezitím jsme listovali jídelními lístky a já stále opakovala, že si dám ten salát. Máma měla trošku dilema s výběrem, tak jsem jí radostně doporučovala pokrmy, které jsem už viděla u ostatních, a ti říkali, že ta jídla byla výborná.

Máma si tedy řekla, že si dá výpečky. Já mezitím začala pociťovat hladovou nervozitu a táta chroupal další chleba. Všichni jsme si už vybrali jídlo a věnovali jsme se konverzaci. Táta pořád chroupal chleba. Snažila jsem se vnímat konverzaci a ne to, že mám už nesnesitelný hlad. Držela jsem to dlouho. No nevydržela jsem, sáhla jsem po chlebu. Ale co, to bude předkrm před tím salátem. To je v pohodě. Z něj se stejně moc nenajím. Ale chleba mou hladovou nervozitu neuklidňoval. Měla jsem pořád neutuchající hlad.

Ke stolu přišla slečna, co nás obsluhovala a ptala se, co jsme si vybrali k jídlu. Hlad mi smazal z hlavy celou představu o salátu a ze mě vylítly výpečky, ani jsem nevěděla jak. V tu chvíli mě obklopoval radostný pocit z toho, jak se dobře najím. Nikdo nic nenamítal, asi tušili, že jakékoli poznámky jsou zbytečné. Obklopovala mě i myšlenka, jak ten pocit hladu zmizí a všechno bude zase dobrý. Táta pořád chroupal chleba. Když už to tu leží, tak to tady přece nenechám. Chroupal dál.

Slečna nám přinesla naše objednávky. Byla jsem plná nadšení. Všichni byli plní nadšení. Tak jsme se pustili s chutí do jídla. Moje nadšení po prvním plněném knedlíku pomalu mizelo v dálce. Začala jsem trošku litovat, ale jen potichu. Jen tak pro sebe. Po druhém knedlíku jsem se začala nenávidět. Funěla jsem jak umírající zvíře a hlasitě jsem si začala stěžovat. Slečna kolem procházela a jen tak mimo řeč se zeptala „A jinak vše v pořádku?.“ Na kameře mě určitě sledovala už od začátku.

Třetí knedlík jsem nechala třetím knedlíkem. Nejen že se mnou linula vlna nechutenství k sobě sama, ale nedokázala jsem pochopit to, jak jsem se dokázala takovým způsobem zradit. Ráno jsem si přece dala tvaroh. Už delší dobu nejím pečivo. Přece to tak krásně vycházelo. Pak najednou přistane v době krize na stole ošatka s chlebem a já se po ní vrhnu jako zvíře a zaplácnu to ještě ke všemu výpečkama. Kde jsou ty řeči o salátu. Kde je to zdravý stravování. Proč mě teď v břiše tlačí výpečky a v hlavě hučí „Ty tlustý nenažraný prase, dobře ti tak!“

Jak to dělají všichni ti fitness lidi. Jak to dělají vůbec všichni lidi, co do tý ošatky nesáhnou a dají si salát. Jak to dělají, že pak nemusí jít domů s pocitem hanby. Jak je to prostě možný, že jsem tak slabá, ve svém přesvědčení. Teď tu sedím, nenávidím se a tvrdím, že už nikdy nebudu jíst. Je mi fakt špatně. Tak jak dlouho to asi vydrží… 

Motivační citáty

    Člověk se jednou za čas dostane do stavu, kdy uvažuje nad vším možným. Řeší třeba takovou malou osobní krizi. Hledá důvody toho, proč je situace taková, jaká je a snaží se jí vylepšit. Nebo se třeba jen snaží v životě posunout dál. Nebo vyřešit nějaký problém. Hledá něco, co ho dokáže uklidnit ve stresové situaci. Ačkoli to podávám tím nejobecnějším a v celku nejtragičtějším pojmem - krize, pod tím slovem si každý může představit cokoli. Každý z nás má hranice jinde. Každý problémy vnímá jinak a jiným způsobem je řeší. Nicméně může jít například o školu, o práci, o kamarády, o rodinu, …

📌

    Jde o ten moment, kdy si člověk sedne se svýma myšlenkama. Probírá se jima a hledá řešení, které ho dostane ze situace, ve které se nachází. Něco člověka prostě trápí. No a teď jak z toho vybruslit co nejlíp a co nejrychleji. Jak už jsem zmínila, každý se vyrovnává se životníma situacema trošku jinak. Někdo dokáže řešit problémy s klidnou hlavou, někdo nejdřív kolem sebe všechno rozhází a potom až uvažuje.

📍

    V těchto situacích se lidé často obracejí například na motivační citáty. Existuje mnoho různých druhů motivačních citátů, od autorů známých i neznámých. Člověk si může vytvořit i svůj vlastní motivační citát, který ho provází životem a ve chvíli potřeby mu dokáže pomoci. Pomáhají tedy tyto slova nebo věty? Opravdu člověka dokážou povzbudit, nakopnout, dodat sílu?

📎

    Já osobně si motivační citáty čtu ráda. Mnoho z nich mi dokáže opravdu pomoct. Zamyslet se nad tím, jak jednám a jak bych asi jednat měla. Samozřejmě to neznamená, že když člověk narazí na první citát, který mu řekne, ať jedná tak či onak, bude tak jednat. Každý musí narazit na takový citát, který odpovídá jeho osobnosti. Zvolit si ten, se kterým bude názorově souhlasit.

📑

    Když dojde na situaci, kdy jsem opravu naštvaná, všude kolem se vznáší stres a já už nevím kudy kam, reaguju impulzivně a vznětlivě. V hádkách první padají slova a potom až nastupuje mysl. Stejně tak nejprve často jednám, a pak až mi dojdou následky mých činů. Jednání v afektu není zrovna ideální formou řešení problémů. Nicméně člověk s touto povahou těžko dokáže svoje emoce v ten daný okamžik zkrotit.

📓

    Svou situaci, co se týče mého chování, si plně uvědomuji. Což byl podle mě první a dost důležitý krok, který mě vede k vývoji mého chování. Jednoho dne jsem si opravdu uvědomila, jakým způsobem řeším problémy a jak jinak by asi bylo vhodné je řešit. Přesně k tomu mi pomáhají motivační citáty. Věty nesoucí určitou modrost a ponaučení.

📖

    Když se na mě sesouvaly problémy ze všech stran, snažila jsem se tomu odolat. Nenechat se tím zavalit a jednat racionálně. Neustále jsem si opakovala pár vět, které mi pomáhaly. Jednalo se o kombinaci více citátů či frází. Vlastně jsem si vytvořila můj osobní motivační citát. Ačkoli se to může zdát sebevíc ujetý, mě ta věta dokázala vždy uklidnit. Dostat do stavu, kdy jsem se zastavila a jen zhluboka dýchala. Problém se tím sice nevyřešil, ale já se dokázala uklidnit a trošku lépe reagovat.

📌

    Někomu v tu chvíli stačí počítat do deseti nebo držet dlaně ve stisknutých pěstích. I tohle je řešením. Já se obrátila tedy k větám, které by mi mohly pomoci. Jak jsem se postupně s problémy setkávala, řešila je a opouštěla je, stále se mě držela jedna a ta samá věta. Kombinace vět. Pokaždé mi pomohla. Taky jsem si uvědomila, že osobnost člověka se změnit prostě nedá. Dá se s ní pracovat, člověk jí může vyvíjet a ovládat. Ale z jádra se prostě změnit nedá. Samozřejmě tohle je čistě moje přesvědčení a je mi jasné, že mnoho lidí může mít jiný názor. To je samozřejmě lidské.

📍

    Abych se vrátila k té větě. Chtěla jsem s ní být nějakým způsobem spojená. Kdyby přišla chvíle, ve které bych byla opravdu na dně. Kdybych zapomínala na mou větu. Chtěla jsem, aby tu někde byla, a aby se mi připomněla a zase mi trošku zvedla hlavu. Rozhodla jsem se, nechat si jí vytetovat na místo pod srdcem.  Z tohohle místa vycházejí mé ukvapené závěry, moje impulzivní jednání. A na tom místě by právě moje věta měla tohle jednání krotit. Přitáhnout tam mozek a ty věty do srdce zase trošku vnést. A jakožto Čech jsem si pravděpodobně měla zvolit českou variantu mé věty. Nicméně zvolila jsem angličtinu, ve které se mi to tak nějak přijímá líp. Důvod ten já neznám, prostě to tak je.  A přeložit si to můžu kdykoliv.

„Whatever happens, stay calm, stay strong and fight of all forces.“

    Samozřejmě motivační citáty mohou pomáhat i v pracovním prostřední. Když člověk ztrácí inspiraci pro svou práci nebo tvorbu. Když už je člověk demotivovaný a myslí si, že nemá důvod zůstávat. Stejně tak můžou existovat motivační citáty, které dokážou studenty nakopnout k učení. Nebo citáty, se kterými se člověk shoduje, a formují jeho osobnost. Citáty, díky nimž si člověk uvědomí, proč dělá, to co dělá. Proč jedná, tak jak jedná. Proč je takový, jaký je.

📎

    Mám ještě další dva citáty, se kterýma se shoduju. Jeden z nich jsem pochytila u amerického youtubera Caseyho Neistata. Jednou pronesl větu, která podle mě definuje tvorbu něčeho nového v moderní době. Ať už jde o jakýkoli nápad.

„If you are doing something like others, you are doing it wrong.“

📖

    Další věta je tou, která formuje mojí osobnost. Je to věta, které by se podle mého názoru měli držet všichni. Je pravda, že kdyby se jí drželi všichni, nemusela by tu ani být. Ale to už je zase jiné téma.

„Be kind to others. You never know what someone is going through.“

Seznamy úkolů a plánování

Neříkám, že mám v životě všechno naplánovaný. Ono to ani nejde. Ale plánování mám ráda. Vždycky se stane něco, co Vám plány prostě a jednoduše překazí. Ať jde o cokoli. Proto je fajn mít sepsaný „check list,“ kde je vše přehledně vidět a případné změny pak nenadělají takový chaos v přeorganizovávání si času/ úkolů. Je fajn mít vytyčený jednotlivý úkoly a čas, kdy je potřeba, jaký z nich splnit.

Já si například letos vytvořila takovej check list zkouškovýho období. Nevím jak to správě nazývat, tak se chytám amerikanismu check list. Nicméně každý si to může nazvat, jak sám uzná za vhodné. Vždycky jsem měla ráda ve věcech pořádek, ale nikdy jsem si nevytvářela to do listy, seznamy přání, seznamy úkolů a jiné. Nějak mi přišlo, že mi to zůstává v hlavě, a proč teda ztrácet čas nějakou tvorbou seznamů. Ovšem opak je pravdou a letos můžu na svém příkladu dokázat, že to funguje.

Vzala jsem si jednoduše obyčejnou A4 a postupně jsem si na ní vypsala všechny předměty, které v průběhu letošního zimního semestru musím splnit. Pod každý předmět jsem si vypisovala jednotlivé úkoly, které jsou nutné splnit. Ke každému úkolu jsem si přiřadila i datum, aby bylo jasné, kolik mi ještě zbývá času. Každý úkol měl na druhé straně papíru svojí kolonku, kam jsem si psala po jeho splnění HOTOVO. Plus jsem si k tomu lepila puntíky, ale to už je jen nějaká osobní deformace.

Kromě puntíků jsem si svůj seznam úkolů polepila washi páskou a pár samolepkama. Není to úplně vzhledný, když se na to člověk pak na konci podívá, ale blbec jsem si to nalepila na zeď, abych to měla na očích. Ale pak mi úplně nedošlo, že se na to nebude úplně příjemně psát. Takže podle toho pak výslednej seznam úkolů vypadá.

Takže předměty s jednotlivými úkoly, zápočty a zkouškami jsem si zapsala a stačilo je postupně plnit. Netušíte, jak osvobozující pocit to byl, když jsem si konečně mohla nalepit první puntíky a zapsat hotovo. Neskutečný. Když byly zápočtový úkoly splněný, bylo potřeba nechat si uznat a zapsat zápočty. To byl další bod, kdy mi přibývaly puntíky a hotovo. Když byly zapsaný i zápočty, už na mě jen svítily zkoušky. Asi nejtěžší cesta k oranžovýmu puntíku. A po každý splněný zkoušce, jsem si ten předmět orámovala. No jasně orámovala, jakým stylem.  Ale to jsem už vysvětlila o odstavec výš. Nakonec jsem byla prostě ráda, že jsem to zvládla a grafika šla stranou.

Takže zkoušky jsem letos vyřešila tak, že jsem se „hecla“ a zapsala jsem se na všechny možné předtermíny, hned jak jsem se o nich dozvěděla. Můj případ by v normální situaci byl takovej, že bych se stejně flákala a čekala, až dorazí řádný zkouškový a pak bych panikařila a plašila, že nestíhám. Tak místo flákání, jsem zvolila těžší cestu. A to tu, donutit se učit, až nehezky brzo.

Jenže můj seznam úkolů byl neúprosnej , a když tam zářilo to datum 19. Prosince, nedalo se svítit. Tak jsem se začala prostě učit. Nejhorší je fakt se dokopat a sednout si k tomu. Pak už to jde samo. Což je situace, kdy tyhle seznamy a předtermíny u některých lidí prostě nezískají pochopení. Což naprosto chápu. Nicméně moje svědomí a touha po puntících mě hnaly dál.

Fakt nevím, čím a jak se mi to podařilo, ale všechny zkoušky jsem dala na poprvé. První týden zkouškového ještě ani neskončil a já jsem měla hotovo. Přisuzuju to prostě těm seznamům, jinak to není možný. Vždycky jsem se s tím patlala, nezažila jsem nějaký volno. Ze zkouškovýho jsem rovnou navazovala na letní semestr a určitě ne s čistým štítem. Vždycky se objevil předmět, který jsem si přetahovala do letňáku. A tak se stalo, že mi můj seznam úkolů zachránil zkoušky a ukázal mi, jak je fajn překročit svou komfortní zónu. Ono se to vyplatí.

Vytyčení jednotlivých dat, do kterých bylo potřeba splnit úkoly na zápočty je hodně důležitý. Nicméně pro mě to není moc směrodatný. Jsem takovej ten „šprťák,“ co chce mít vše hned rychle za sebou, aby pak měl pokoj. Nerada dělám věci na poslední chvíli.

A když mi zafungoval seznam úkolů, možná se jednoho dne vrhnu i na seznam přání a uvidíme, třeba zafunguje i toto.

Snad jsem konečně našla správný místo

Už delší dobu hledám vhodné místo, kde bych mohla tvořit svůj blog. Vypisovat se z myšlenek, tvořit věci, které mě napadnou, přidávat fotky. Místo, kam budou lidi chodit, protože je moje tvorba zajímá a zároveň to nebudu vnucovat někomu, kdo o to nemá zájem.

Vyzkoušela jsem už hodně blogů, ale nějak jsem se nedokázala usadit a pokračovat v tom, co mám. Už dva měsíce pravidelně píšu články do jiného blogu. Ale i to místo mi začíná být malé. Předtím jsem ještě měla jeden blog čistě o fotografiích. Asi se pořád hledám a přicházím neustále na nový věci, co mi při mém psaní chybí, a tak je hledám jinde.

Nejsem v celku zaměřená na nějaké konkrétní téma. Odjakživa ráda píšu. Píšu si myšlenky, nápady, prostě cokoli, co mám chuť napsat, to napíšu. Baví mě taky recenze, tak si sem tam nafotím nějakou věc a píšu o ní. Dokonce se mi podařilo za mou recenzi vyhrát jednu soutěž. Vlastně první výhra v životě. Z toho jsem měla radost. Zpět k věci. Když jsem byla menší, snažila jsem se napsat i knížku. Doma mi říkali spisovatelko. V pubertě jsem psala takovej "veřejnej" deníček, ale všechno mám doteď na papíře. A v současný době hledám místo, kde bych mohla svoje myšlenky zpřístupnit lidem, kteří by měli zájem si to číst. 

Postupně sem zkusím vkládat některé z mých již napsaných článků z původního blogu. Prostě a jednoduše se sem tak nějak přestěhuju a budu doufat, že tady už pro mé psaní najdu "domov." Tak to by bylo pro začátek asi všechno. :)  

Sweet escape

Na chvíli z Prahy. Za odměnu. Podívat se, jak vypadá zima trošku dál.

Letos se mi podařilo zvládnout zkoušky během prvního týdne zkouškového. Hodně z nich jsem zvládla už v předtermínech, tak jsem to měla o hodně jednodušší. Ono se opravdu vyplatí přemoct lenost a strach. Já jsem to letos udělala poprvé. Vždycky jsem měla dost času na všechno a podle toho hodně věcí taky dopadlo. I když se mi nechtělo a zkoušky se blížily, přihlásila jsem se na ty nejdříve možné termíny a prostě jsem makala. Teď sklízím ovoce. Mám měsíc prázdnin, než začne letní semestr.

Zrovna začalo období, kdy padá denně hodně sněhu. Chatu máme na jihu Čech a tam je vždycky zima nádherná. Moje přání za odvedené zkoušky bylo, podívat se tam. Přeci jenom sníh v Praze, není to samé, co sníh mimo Prahu. Přání bylo vyslyšeno a odjela jsem se radovat z krásného, bílého sněhu.A do klidu, především ten klid. To je něco. 

Když jsme projížděli Prahou, všude nás míjel klasicky šedivý sníh, kterého bylo všude po málu. Čím dál jsme byli od Prahy, tím víc sněhu se objevovalo. A tím stoupala i moje neskutečná radost. Moje radost je způsobená opravdu jen tím, že vidím tolik sněhu. Jak se třpytí a nejsou v něm žádné stopy. Jako by se s tím někdo hodiny patlal, aby bylo všechno tak přesný a lesklý. Přitom to prostě jenom spadlo na zem. Jen tak si to tam leží a je to hezký. Jinak na hory nejezdím, takže nejsem asi ten správnej zimní nadšenec, ale sníh mám prostě ráda. Jen tak, na koukání.

A jižní Čechy opravdu nezklamaly. Sněhu bylo všude požehnaně. Všechno kolem bylo pokryté třpytivým, bílým sněhem. Jak říkám, jen tak si tam ležel, jako by nic. Třpytil se a byl hezkej. Jediné co ho porušovalo, byly stopy lesní zvěře. Jestli tohle není na zimě to nejhezčí, tak už nevím co je.

Dorazili jsme na chatu. Problém byl trošku s parkováním, protože všechny příjezdové cesty byly tak zasněžené, že se jima nedalo vůbec projet. Zachránil nás traktor, který chvíli parkoval u silnice před domem a nánosy sněhu tím rozhrnul. Tak se nám podařilo i zaparkovat a já se už těšila, až se podívám na sněhem zapadanou zahradu.

Když jsme vešli, sněhu bylo po kotníky. Horní vrstva byla promrzlá, takže při každém kroku to krásně křupalo. Na jednu stranu mi bylo líto tu třpytivou nádheru ničit, ale na druhou stranu jsem se chtěla rozběhnout a vším tím sněhem se proběhnout. Naštěstí jsem se uklidnila a v klidu jsem se procházela kolem. Ale pak jsem se stejně rozběhla..

Po příjezdu byla obloha krásně modrá, svítilo slunce a já jsem mohla sníh vidět v tom nejhezčím světle. Potom se počasí obrátilo, jako by mi chtělo ukázat, že tohle není jediná věc, co umí. A začalo opravdu hodně sněžit. Padaly snad ty největší možné kousky sněhu, co jsem kdy viděla. Nevím proč, ale tohle mi prostě dělá radost. V tu chvíli byla pražská realita pryč a já se jen dívala na to, jak padají ty obří vločky a byla jsem spokojená. Za zvládnuté zkoušky jsem se odměnila opravdu dobře. :)

Tak se mějte hezky! :)

Diář - Doller

Diář II. Milovník papírnictví, plánování a diářů se setkává s Dollerem. Tak o tom si musím něco napsat.

Včera jsem byla vyzvednout dárek pro Lukáše. Bylo to malý překvapení ve formě Dolleru. Planner Lovers ví a určitě většina lidí tuší, o co jde. Pokud přeci jen ne, jde to motivační diář. Setkávala jsem se s reklamou na něj především na Youtubu nebo jako sponzorovaná reklama na Facebooku. Připadalo mi to celkem zajímavý a pro vlastníka Dolleru, hodně kreativní. Protože už ale vlastním Filofax, bylo by zbytečné pořizovat si druhý diář. No a vzhledem k tomu, že Lukáš pořád váhal, tak jsem udělala první krok za něj a pro Dollera jsem mu dojela. 

Doller podle mě představuje jednoduché řešení pro člověka, který chce mít originální diář, ale nechce si ho vyrábět celý sám. Postačí mu jednoduchá osnova, které se může držet a dál si svůj diář bude zpracovávat podle vlastních představ. 

Už na první pohled vypadá jednoduše a v tom je právě jeho krása. Na černých, pevných deskách, které připomínají kožené zpracování, je vyražen název DOLLER. Desky u sebe ještě drží úzká gumová páska. Hned po otevření desek mi udělala radost přiložená vizitka. Je na ní poděkování a podpisy tvůrců. Taková milá maličkost a diář vylétl ještě o stupeň výš. Na další stránce Vás uvítá pěkný motivační odstavec. Dokážu si představit, že v těžkých chvílích zase člověku může zvednout hlavu vzhůru.

Po pěkném uvítání už se rovnou vrháte na stanovení si toho, jaký budete za 5 let. Tady už je zase na jednotlivém majiteli, jak se na tento úkol vrhne. Může kreslit, psát. lepit, individuálnímu pojetí se tu nekladou meze. Hned vedle tohoto úkolu je prostor pro roční cíle. Po ročních cílech následuje snář. Vepisujete si (nebo lepíte, kreslíte, jak uznáte za vhodné) své sny a přání. Na konci měsíce je to samé, ale ve formě rekapitulace. Co se Vám povedlo si splnit.

Teď už jste na stránce, kde si stanovujete měsíc, kterým začínáte plnit svůj diář. Tohle se mi na tom všem líbí asi nejvíc. Pro člověka co váhal (jako právě Lukáš) a nestihl si diář koupit ještě před koncem roku, aby mohl hned 1.1. začít,  je tohle ideál. Prostě si zvolíte měsíc, kterým chcete začít. Klidně si zvolte srpen nebo den svého narození, vždyť každý má právo na nový začátek, kdy sám uzná za vhodné.

Ještě citát, který Vás bude provádět novým měsícem a můžete začít plánovat. Prvně je hezky stručně celý měsíc, aby jste měli své aktivity přesně na očích a pak už den za dnem v podrobném provedení. Jak říkám, je to opravdu jednoduchá a elegantní osnova, které se člověk může a nemusí držet. Líbí se mi i prostory po poznámky, nápady, hlídání si financí. Podle mě si zde každý člověk, nehledě na jeho povolání, najde způsob, jak s Dollerem pracovat.

Na konci je mapa světa a malá obálka, kam si můžete vkládat, co jen budete chtít. Třeba letenky, aby jste to s mapou měli pěkně u sebe. Takže já jsem nadšená a docela Lukášovi závidím, že má novou čistou plochu, kam si může promítnout svůj život na následující rok. Možná se trošku něčím inspiruju a svůj Filofax doplním o některé prvky, které mi na rozdíl od Dollera, chybí.

A že je Váš den stále to samé a proč si vlastně pořizovat diář? Buď to může být důvod, proč vymyslet nějakou aktivitu navíc, aby jste si měli co zapisovat nebo si zapisujte běžné věci. Do každého dne si vepište od kdy do kdy pracujete, co jdete dělat po práci (nákup, lenošení u tv, kafe s kamarádkou/ kamarádem, procházka, ...). Ono je všechno opravdu o hodně jednodušší, když si to člověk napíše a vidí to černé na bílem (a nebo jinak barevném) před sebou. 

Tak hezký den a diářům zdar! :)

Saloos - pomocník při stresu

Takový ty malý radosti, který Vám zlepší nebo jen tak prozáří den. Někdo může říct, že jde o zbytečný materialismus, ale proč si prostě nedělat maličký radosti. Třeba za odměnu, že se nám něco povedlo. Nebo jen tak, abychom se motivovali k nějaký činnosti. Tyhle ještě ke všemu dokážou krásně posloužit.

Když už jsem se vyjádřila k organizování mého diáře, je tu další věc, která mi pohádá být v pohodě. Některé z následujících produktů mi pomáhají při učení nebo prostě třeba jen ve chvíli, kdy se potřebuju trošku zklidnit a nad něčím přemýšlet. Nejedná se o žádné léky, jde čistě o přírodní produkty, které ještě ke všemu, nádherně voní.

Přišla jsem na to opravdu nedávno, když jsem k Vánocům dostala pár voňavých kousků kosmetiky. Vůně mám ráda a tím teď nemyslím vyloženě parfémy. Vyhledávám neustále něco, co mi krásně voní. Můžou to být krémy, spreje, osvěžovače vzduchu, vonné tyčky, svíčky, no prostě cokoli, co je voňavé. A tak se stává pravdou to, že některý vůně ve mně dokážou vyvolat určitou náladu. Některý mě opravdu uklidní, že se mi pěkně učí. U některých ráda usínám a u některých vůní se cítím sebevědomě (tady se jedná spíš o parfémy). Těma se ráda obklopuju, když jdu třeba na zkoušku.

Začínám tedy trošku věřit tomu, že aromaterapie může být účinnou metodou léčby různých problémů. A tím slovem „začínám“ myslím to, že jsem se o tenhle obor nikdy hlouběji nezajímala. Jen mě to tak napadlo, když jsem přemýšlela nad tím, co ve mně kolikrát vůně dokáže vyvolat.

Takže zpět ke zmiňovaným Vánocům. Dostala jsem pod stromeček pár produktů od firmy Saloos. Nikdy jsem si tuhle kosmetiku nekoupila, ačkoli jí u nás v DM míjím prakticky při každé návštěvě. Upřímně moc jsem nevěděla co s tím a nikdo v mém okolí ji nepoužívá, tak jsem neměla ani žádné ohlasy. Ovšem Ježíšek se opravdu vytáhnul, překvapil mě a udělal mi radost! Na internetu jsem se o téhle firmě dočetla, že vyrábí jedině přírodní kosmetiku a podporují ekologické hospodářství.

Nejsem vyloženě člověk, který by šel a kupoval si jen bio produkty a potraviny. Je příjemný při nákupu samozřejmě zjistit, že se jedná o bio, ale principiálně to nevyhledávám. Ovšem vzhledem k tomu, že v současné době píšu bakalářku zabývající se bio potravinami, všímám si tedy označení bio mnohem víc, než kdy dřív.

No a právě kouzlo přírodní kosmetiky je v tom, že nikde není cítit žádná přehnaná parfemace. Žádná chemie. Kolikrát se mi stalo, že produkt sice pěkně voněl, ale vysušoval nebo štípal. Prostě dělal neplechu, kde se dalo, právě třeba kvůli tý chemii. Teď netvrdím, že to tak mají všechny produkty, jen u některých to bylo opravdu výrazně poznat. Tak jsem se s radostí pustila do využívání jednotlivých produktů.

Saloos bioKarité balzám na rty

Produktů pečujících o rty mám nespočet. Nacházím je ve všech kapsách, kabelkách a šuplících. Proto mi udělal radost další přírůstek do mé sbírky. Taky vzhledem k četnosti používání všelijakých balzámů si dovolím říct, že se trošku v téhle oblasti orientuju. Nevím, jak jsou na tom ostatní, ale já si po otevření nového produktu v prvé řadě přičichnu. Totéž jsem udělala i u tohohle balzámu. Voní příjemně po bylinkách, po přírodě. Což samozřejmě někomu nemusí vyhovovat. Nicméně já tedy nejen že ho používám na rty, tak k němu neustále čichám.

Hned po vůni si člověk všimne konzistence. Balzám je stlačený v kalíšku. Tady už bude mít podle mého názoru, mnoho lidí problém s nanášením na rty. Musíte kroužit prstem uvnitř kalíšku a následně nanášet na rty. Hodně lidem opravdu tento postup vadí, a proto upřednostňují balzámy v tubičkách nebo klasické vysouvací. S tímhle já nicméně problém nemám, takže jsem spokojená. 

 

 

Saloos bioKarité balzám na nehty

Moje nehty jsou kapitola sama o sobě. Neustále se mi lámou, lak na nich nevydrží ani jeden den nepoškozený a zkrátka nevypadají zdravě. Proto jsem se uchýlila ke gelovým nehtům. Dělám si je většinou sama, v pohodlí domova. Pokud nemám ovšem moc času na vlastní tvorbu, ráda navštěvuji studia, kde se o mé nehty postarají. Právě během zkouškovýho. Takže i tenhle produkt se mi krásně hodí do mé sbírky péče o nehty. Používám ho na kůžičky a následně i na odrosty nehtů. V zimě se sice nehty na nohou moc nepochlubím, ale balzám nanáším i na nehty na nohou.

Konzistence je podobná, jako u balzámu na rty. Možná je o maličko řidší. Opět stlačeno do malého kalíšku a nanáší se prstem. Vůně je trochu silnější, ale opět krásně bylinková. Taková povzbuzující. V průběhu psaní k balzámu opět čichám, jak blázen, ale nemůžu si pomoct.

                 

  

Bio kokosová péče – Čokoláda

Tady bych se nejraději místo psaní o produktu, pustila do jeho snědení. Moje klasický přičichnutí nebylo po otevření ani třeba. Hned mě ovanula nádherná vůně kokosu a čokolády. Jako bych otevřela pytlík kokosek. V krabičce se tedy nachází kokosový olej, ovšem v pevném skupenství. Když si ho naberete na prst, krásně se rozpouští a uvolňuje ještě víc tu nádhernou vůni. O tom se úplně píše samo, protože jako milovník kokosu tohle opravdu ocením. Ruce po něm nádherně voní, a protože jde o olej, jsou krásně hydratované. V oblasti obličeje, to samé. Dá se nanést kamkoli po celém těle a dokonce jsem se dočetla, že funguje i na vlasy. To jsem ještě nezkoušela, ale i to mám v plánu.

No, a abych to nebyla já, protože mi tenhle produkt voněl tak, že jsem měla chuť ho sníst, tak jsem i tohle vyzkoušela. Nebudu lhát - opravdu to chutná jako kokosky. :D Vzhledem k tomu, že na obalu je značka – Vhodné pro děti -, neměla jsem strach, že po konzumaci se v nejbližší době dostaví nějaké problémy. Taky že se nedostavily, ale už ho používám opravdu jen pro oficiálně stanovené směry použití.

 

 

Litsea Cubeba – Natur aroma airspray

Na obalu se píše – antidepresivní účinky odstraňuje únavu a stres, navozuje pocit dobré nálady, aktivuje myšlení,… Jakožto nervák, stresař a histerka, tohle oceňuju opravdu ze 100%. Jen co otvírám učení, stříkám to všude po pokoji, a kdyby to bylo možný, vystříkala bych s tím i místnost, kde se píše zkouškovej test. Možná i tramvaj po cestě do školy.

Vůně je citrusového nádechu. Díky té svěžesti se člověk opravdu cítí probuzenější a mě se opravdu učí líp, když to kolem mě tak krásně voní. Po chvíli sice už moc necítím, ale možná je to i tím, že si nos na tu vůni po čase zvykne a už jí tolik nevnímá. Ovšem, není problém přeci stříknout do vzduchu znovu.

Argan Revital - Hydrofilní odličovací olej

Dekorativní kosmetiku používám už nějakou řádku let a k tomu nezbytně také patří i odličovací a pečující kosmetika. Vyzkoušela jsem hodně odličovacích krémů. U těch jsem měla problém, že většina z nich mi ucpávala póry a spíše než k užitku, byly k vyhození. Ovšem našli se i produkty, které čistily bez problémů. Dál jsem vyzkoušela i různé druhy micelárních vod. U těch mi zase přišlo, že neodličují kompletně a jsou lepší spíše až na konec odličování, takový závěr kompletního čištění. Oleje jsem nikdy nepoužívala, protože jsem se (mylně) domnívala, že mi zanesou póry ještě víc, než krémy. Opak je pravdou, tento olej krásně smyje řesenku i make-up. Stačí nanést malou kapu na vlhký odličovací tampónek a olej už dělá zázraky. Samozřejmě opakovaná dávka oleje závisí na množství naneseného makeupu. Mě stačí dva tampónky o dvou kapkách. Jeden na smytí make-upu a druhý na dočištění.

Tak se mějte hezky, hoďte se do klidu a třeba jsem Vás tímhle inspirovala! :)

A jak je to vlastně s tím počasím

Volnočasová polemika nad počasím a druhem osobností. A taky holubi, s těma je potíž.

Jedna volná chvilka mi dala možnost zamyslet se (už asi po stopadesátý), nad počasím. Nebo ani ne tak nad počasím, ale opět sobecky nad tím, co mi vyhovuje nejvíc. Tak samozřejmě, počasí je rozpačitej začátek konverzace, dvou neznámých lidí nebo dvou, co prostě už neví kudy kam s větama. To je jedna z možností, nicméně může to ovšem nějak pohnout s bariérama a ukázat povahu konverzačního společníka. I tady se dá krásně zjistit, kdo na věci kouká s nadhledem a kdo vidí všechno černě.

Já jsem (podle mě) realista s optimistickejma výkyvama. Těžko soudit, jestli tohle spojení má nějaký teoretický opodstatnění v odborný literatuře. Dost možná jsem právě objevila nový směr psychologie člověka. Mám radost z maličkostí, což většinu lidí vede k tomu, že mi často říkají "Chováš se jak malý dítě." Ráda se směju, ale když nato přijde, dívám se na věci realisticky. Pesimismus přichází až v poslední fázi. Tý se říká zoufalství. 

Nicméně k tomu rozboru počasí. Mně prostě uklidňuje šedá obloha a vítr. Pokud do toho sněží nebo je mlha, ideální stav. Dešti moc nefandím, ale koukat na něj zevnitř, z okna, mi nijak zvlášť nevadí. Takže z jakýho důvodu, člověk co si nelibuje v depresivních stavech (jako zas netvrdím, že si v nich někdo libuje, ale prostě nepropadám depresím), vyhledává takovýhle počasí. Cítím se v něm děsně útulně. Tak jako bezpečně. I když většina lidí má při tomhle počasí ke zmiňovaným depresím sklony. Ty dokážu prohloubit ještě víc, když jim oznámím, že mně se to počasí líbí.

Už začínám mít sama ze sebe trochu strach. Když si tu tak vypisuju věci, který dělají můj život příjemnějším v kombinaci s tím, co moc nezvládám, nevím co si myslet. Realistickej optimista vyžívající se v "anglickým" počasí, co nezvládá zeměpis a miluje papírnictví. Tak hlavně, že vím co je anglický počasí a umím to napsat. Každej jsme nějakej, no ne.

Další věcí je, že letos snad prvně, mi nevadí zima. Buď jsem se konečně naučila pořádně oblíkat do zimy, což teda v mým věku docela úspěch, pojďme mi zatleskat. Nebo se tu jenom přehnaně projevuje ten optimismus. Jo a taky mám strach z holubů.

Tak mějte alespoň Vy rádi holuby a mějte se fajn! :)

Zdroj obrázku: pigeoncoffee 

Pojďme se usmát :)

Netvořme neustále jen kulturní a jiné hodnoty, protože to po nás společnost žádá. Pojďme se prostě chvíli bavit, jen tak. Vždyť to je fajn. A kupte si izolepu.

Dneska mi bylo naznačeno, ač nepřímo a patrně i neúmyslně, že věci, které tu vytvářím (no počkat, ono se o tvorbu vyloženě nejedná, spíš jen tak plodím)/ plodím, nemají žádnou hodnotu. Ať kulturní, filosofickou, psychologickou, literární -  what ever. Přemýšlela jsem nad tím a došla jsem k závěru, že tohle tvrzení je pravdou. 

◘ ◘ ◘ ◘ ◘ ◘

Opravdu nejsem vystudovanej spisovatel a moje názory nemají politickou nebo náboženskou hloubku/vizi. Dělám tu pravděpodobně hodně chyb a plácám spisovnost a nespisovnost do jednoho "článku." Netvořím ani literárně významnou poezii nebo jiný druh známé literatury. Nezabývám se tu problémy, kterých už je (podle mého názoru) na světě beztak přehršel. Politice nerozumím, ačkoli jsem prošla jedním semestrem politologie, nezanechalo to ve mně žádnou politickou stopu. Náboženství nerozebírám, každý má přece právo na svoje. A jak je známo, rozebíráním těchto témat po většinou vznikají ty největší hádky. Taky tu neřeším konflikty různých druhů a původů. Nevypisuju tu ani svůj dojemný životní příběh.

◘ ◘ ◘ ◘ ◘ ◘

Došla jsem k závěru, že je fajn na chvíli neřešit problémy, který nás neustále obklopujou. Co je špatnýho na tom, vyjádřit  se k tomu, jak mi dneska chutnalo kafe. Ukázat druhým, jak si vedu diář nebo jaký postoj mám k šedivýmu, mlhavýmu počasí. Pojďme na chvíli řešit nesmysly. I když nesmysl taky není to správný slovo. Pojďme řešit to, co se nám přihodilo vtipnýho, zarážejícího, divnýho. Hledat ve svých dnech něco, co můžeme druhým říct. A co druzí můžou říct nám. Jak se měl každý z nás v práci/ve škole. Kdo prošel hlubokou louží a má díru v botě. Komu se povedlo, jak v průběhu dne ztrapnit. Sice nevytvářím žádnou uměleckou hodnotu, ale ráda bych přinesla lidem úsměv nebo jen maličkej útěk od běžný reality novin a televizních zpráv a problémů a hádek.

◘ ◘ ◘ ◘ ◘ ◘

Mysleme na to, že restart a izolepa vyřeší všechny problémy na světě. 

Tak se pojďme usmát a říct si, jak se máme. :)

13 vadí mi

13. vadí snad stačí. Nevím proč, ale divností se mi podařilo nakupit mnohem víc, než věcí, co mi vadí.

1. Vadí mi, když mi ráno nejdou učesat vlasy. Myslím tím tu část co je vzadu, nahoře na hlavě. Když tam je pak takový to rozleželý vlasový místo. To si radši udělám ,,messy bun" a jdu. 

2. Vadí mi, když si vedle mě někdo v tramvaji sedne tak, že se mě dotýká stehnem. Nebo si hledá něco v kapse u bundy a naplácne mě tou vytrčenou rukou na sklo.

3. Vadí mi, když někdo v mém okolí neustále popotahuje.

4. Někdy mi vadí můj vlastní hlas. Kolikrát pak raději dlouho mlčím. Ale ve chvíli, kdy mi vadí můj hlas, mám nezastavitelnou náladu k mluvení. Tak je to potom těžký. 

5. Vadí mi lečo a játra.

6. Vadí mi, když si někdo prokřupává klouby. 

7. Vadí mi sahat na vatu. To fakt nezvládám.

8. Vadí mi, když se celej den těším na nějaký jídlo domu a když přijdu, tak tam není. Protože mi ho někdo snědl.

9. Vadí mi, když mi nejde zastavit škytavka. 

10. Vadí mi, když má někdo potřebu vystupovat z metra už za jízdy uprostřed tunelu. 

11. Vadí mi, že mi často vadí hodně věcí. 

12. Vadí mi, když se říznu do prstu papírem.

13. Vadí mi, že se mi občas při polykání prášku, ten prášek zasekne v krku a nechce pokračovat dolů.

Tak hezký den! :) 

Funguje ta Ginko Biloba??

Tělo se už očividně doslova brání přísunu dalších informací. Všechno už je čistě o vlastní vůli. Jenže ta taky není nekonečná. A přísunu kafe. Hodně moc kafe.

Dnešní páteční dopoledne bylo strávený plným pracovním nasazení. To by nebylo ani tak šílený, kdyby se to neprolínalo s nekonečnou myšlenkou na to, co mě čeká odpoledne doma. Věděla jsem, že na stole mi leží ty nejtlustší možný skripta, hojně zaházený papírama plných dalších tlustých informací. Na tom všem královsky trůní penál plnej propisek, kdyby náhodou v průběhu urputnýho studia, některá z dam ráčila dopsat. Jak to říct jednoduše – Ať žije zkouškový. Fakt. –

V práci mě rozbolela hlava takovým způsobem, že jsem myslela, že mozek už myšlenku na další učení nezvládá a jde prostě pryč. Někam daleko. Bolest během pár chvil přešla, ale nastoupila únava neskutečnýho rázu. Jako lusnutím prstu jsem byla tak mimo, až to bylo divný. Asi nějaká další záchranná akce mozku, sápajícího se po informačním osvobození. I tohle jsem musela překonat a odebrala jsem se k domovu. V autobuse jsem díky knížce, která se netýkala školy, zapomněla na budoucí útrapy. Půl hodiny klidu a pohody, ačkoli strávených na pár kolech uprostřed centra Prahy.

Když jsem dorazila domů, obešla jsem pokoj plnej papírů obloukem a šla lovit oběd do lednice. Únava ovšem nepolevovala a já pořád víc a víc bojovala s myšlenkou, jít si lehnout. To by bylo sice děsně hezký, ale den má jen 24 hodin. Alespoň ten můj… Protože někdy se mi zdá, že někteří šťastlivci v mém okolí dokážou stihnout takových věcí, že jejich den musí být tak třikrát delší, než ten můj. Jak?

Tak jsem se najedla, napila a přišel ten okamžik, kdy si mám sednout ke stolu a nechat se pohltit informacema. Protože jsem věděla, že spánkem sice vyřeším únavu, ale rozhodně ne zkoušku, zasedla jsem ke stolu a dala se do toho. Únavou se postupně začala prokousávat bolest ruky. To můžu jednoduše vysvětlit. Já se totiž nedokážu učit jinak, než že píšu. Moje spotřeba papíru a propisek během zkoušek je nechutná. Fakt bych se ráda učila tím stylem, že si to přečtu a hotovo. Nebo ještě líp, jak některým vychází – Vůbec se neučit a dát to. No ani jedno nezvládám, tak si prostě upíšu časem ruku.

Během toho nekonečnýho vstřebávání informací, si dávám si krátký přestávky na kafe, na vodu, na večeři, na brouzdání po bytě, po internetu a na odepisování těm, kteří mi psali v průběhu vypisování si duše z těla. V průběhu toho všeho se vždycky najde něco, co si zaslouží mnohem víc pozornosti, než moje umírající ruka a odcházející mozek. A celou dobu přemýšlím o tom, jestli ta Ginko Biloba, co se jí už pár týdnů poctivě cpu, zabírá...

Tak hezkej víkend! :)

Síla davovýho nákupu

Pítko s brčkem a víčkem. Pokud jsi línej nešika, ideální. Pozdní objev krás moderního člověka.

Často se dostávám do situace, kdy se objeví nějaká věc v obchodech a je děsně v módě. Všichni si jí pořizujou, mluví o ní, fotí si jí, no prostě tím žijou. A mě než vlastně dojde, že to je hezká věc a proto si jí lidi asi kupujou, je to všechno pryč. Už se o tom nikdo nebaví. Už nikdo nepřidává fotky. Všem už je to jedno a zase se mluví o nečem jiným. V tu chvíli nastupuju já a kupuju si tu věc. S tím, že to je fakt bomba. Ale nikoho už to nezajímá, protože už dávno vyšla z módy. Trošku mi to trvá no. Ale tak dá se to nazvat celkem osobitým stylem. Ono je dobrý si všechno nějak kvalitně oargumentovat. 

Situace ohledně sklenic s víčkem, brčkem a uchem vznikla podle mě někdy v létě. Když se začaly dělat smoothie a všechny takový ty letní supr limonády.Tak jsem si říkala, no je to moc pěkný (tentokrát mi to došlo okamžitě). Dokonce mi v tom i v restauraci přinesli limču. To bylo radosti. Nicméně nekoupila jsem si to. Říkala jsem si, mám doma svoje pítko od Kofoly, taky skleněný, taky s ouškem, není třeba. S nadšením jsem ale na fotky ostatních koukala, upřímně jedná se o opravdu velkou roztomilost a vtipnej nápad.

Ovšem stal se zázrak a já letos k Vánocům tohle pítko dostala. Načež se stalo se to, že Kofola ustupuje do pozadí. Je mi to líto, ale tohle má opravdu svoje výhody. Už jenom to, že není třeba to zvedat k puse, když něco dělám. Stačí si jen sosnout z brčka a jedeš dál. Jako je to trošku přehnaný, neříkám, že ne. Další věc je, že mám asi nějakej novorozeneckej syndrom. Celý dny chodím s tímhle pítkem v ruce, s brčkem v puse a piju. Samozřejmě to nese výhodu toho, že můj pitnej režim odjakživa za moc nestojí a tahle vychytávka se mi o něj stará sama. Ani nevím jak. A že to má víčko, už je opravdu jen třešnička na dortu. Protože moje nešikovnost nezná mezí. 

Tak už se zase těším, co nám obchody dovalí za novinky. Kdy se zvedne dav a hromadně si to vyfotí už v ochodě, aby byli mezi prvníma. A já si pro to třeba dojdu, až to šílenství opadne. A třeba si vzpomene zase Ježíšek. Tak se mějte! :) 

P.S.: A proč je na tý fotce i svíčka? O tom třeba příště. :)

Závislost na apírnictví

Proč, co, jak a kde. Myšlenková návaznost na "Diář."

Když už jsem tak psala o svým diáři, rozjelo to ve mě tu emoci, která se nastartuje vždycky, když vstoupím do papírnictví. Těžko popsat, jestli je jedná o klasickou radost nebo nadšení normálního člověka. Nebo jestli už je to nějaká forma psychický poruchy. Něco jako láska k věcem, vyrobených převážně z papíru nebo k věcem, co fungujou na papíře. Nebo co papír slepujou. Nebo co papír zdobí. Co ho děrujou. Sešívají. Stříhají. Obalují. ... Mám problém.

Papírnictví nenavštěvuju nějak často. Ale když už se tam objevím, jsem tam opravdu dlouho. Projdu si všechno jednou. Abych věděla, kde se co nachází a měla pak jednodušší cestu, vrátit se zpátky. Pak to celý obejdu znova a už si pomalu vytipovávám věci, který si mi líbí. U některých se rovnou zaseknu a přemýšlím, jestli to opravdu potřebuju nebo se mi to jenom líbí. Většinou to vrátím zpět a jdu další kolečko. Kde najdu pár jiných věcí, o kterých přemýšlím. Pak jdu znovu a vracím se k původní, prvně vybraný věci. Můžu takhle rotovat klidně celej den.

Ovšem co jsem tak pozorovala, lidi normálně vejdou dovnitř. Namíří si to ke konkrétnímu stojanu. Případně se zeptají obsluhy, kde najdou to, pro co si přišli. Dorazí teda na místo, kde se nachází předmět jejich zájmu. Vezmou si ho a jdou platit. Zatímco Lucina tam brousí kolem dokola jak sup, neví co si vybrat a ještě čumí na ostatní lidi, co si berou oni. Ale upřímně, těch faktorů, proč se tam zdržuju tak dlouho, je moc.

Vezměte si už jen tolik druhů fólií na papír. Tak jako chci lesklej nebo matnej. Pevnej nebo stačí nějakej cár plastu. Teď do jakých desek. No jo, jenže jaký desky. S pevnou hranou, papírový, umělohmotný. Jaká barva se mi líbí nejvíc. Najednou je toho na mě moc a přebírám se ve všem možným a nemůžu se rozhodnout. Když už se mi rozhodnutí povede, posouvám se dál a tam to jede na novo. Nedejbože abych se dostala ke stojanům s lepíkama. V tu ránu se mi líbí všechny tvary, barvy, velikosti. Člověku se z toho až zamotá hlava. 

Taky bych si ráda odnesla jednou jeden z těch nádhernej zápisníčků. Můj problém ale je, že když už si něco zapisuju, tak to píšu do diáře. A nějak nevím, co si lidi zapisou do zápisníčků. Ještě ke všemu do těch, co mají pěkný obaly. Protože napsat si tam nákupní seznam a pak to vytrhnout, to by mě bolelo. Takže buď musím být básník, co odmítá psát do mobilu nebo počítače nebo nevím no, co si zapisovat.

V jednu chvíli mě vyděsilo to, že se mě dost lidí z mýho okolí zeptalo "A co jsou ty washi pásky teda?" No to jsem se samozřejmě zasekla s pohledem - odkud jsi a co tu děláš -. Tak se to snažím vysvětlit, ale rozjíždí to ve mě pak to, že dotyčnýmu chudákovi popisuju všechno, k čemu bych washi použila a s čím bych to zkombinovala. Jak lehce přijít o kamarády, řekla bych.

Jinak ráda navštěvuju papírnictví v Praze na Budějovický. Zatím jsem, bohužel, neobjevila nějaký, co budu mít blíž nebo bude větší. Nebo bude prostě lepší a věnuju ten čas na cestu k němu. Tak se mějte hezky!! A jestli jsi se dočetl/a až sem, doufám, že jsem Tě minimálně rozptýlila od starostí všedního dne. :)