První jarní víkend

Tuhle sobotu, tedy 25.3.2017, jsme si s Lukášem nařídili budík na brzkou ranní hodinu. Pro nás to tedy znamená 6:30. Je mi jasné, že každý se k téhle problematice staví trochu jinak. Normálně v sobotu vstáváme později, ale tentokrát jsme se rozhodli strávit sobotu trochu výletně.

Naším prvním cílem byl památník Terezín. Byl nám doporučený, jako fajn výlet, a protože tam Lukáš ještě nikdy nebyl, řekli jsme si, že se tam podíváme. Začít den hned takhle emotivně, je asi docela odvážné, ale některé dny si to prostě žádají. Pár dnů před tím jsme ještě shlédli film Athropoid, tak jsme byli celkem historicky naladění.

Vzala jsem si s sebou foťák, kdyby se někde naskytl nějaký zajímavý okamžik. Jenže po příjezdu, mi došlo, že Terezín nebude úplně místem, kde bych chtěla své zážitky dokumentovat. Tohle si člověk musí projít v klidu a celý ten zážitek si uložit v hlavě. Možná jako zahraniční turista, bych si foťák vzala. Nicméně jsem si jistá, že k fotkám bych se později nevracela, pouze pokud bych se chtěla podělit o svůj výlet s příbuznými, kteří se mnou na cestě nebyli. Tak jsem foťák zase schovala do auta a vydali jsme se na cestu.

Míchaly se ve mě opravdu prazvláštní pocity. Já osobně jsem tady už jednou byla - se školou. Jenže to byly takový ty ,,pubertální léta", kdy vás spíš zajímá konverzace se spolužáky, než nějaký památník. Takže jsem si tentokrát v klidu Terezín prošla s Lukášem, po svém. Nemůžu snad ani použít slovo zajímavé, spíš jako děsivé až zarážející, jak se s lidmi zacházelo.

Když jsme opustili Malou pevnost, vydali jsme se skrz samotné město Terezín k muzeu Ghetta a následně ke krematoriu. Procházka městem ve mě zanechala hodně emocí. Bohužel nemůžu říct, že některá z nich by byla emocí kladnou. Město bylo úplně prázdné, až na pár turistů nebo místních, kteří procházeli skrz náměstí před kostelem. Většina budov byla zdevastovaná nebo v opravdu špatném stavu. Veškeré výlohy zely prázdnotou. Jako by se celé obyvatelstvo kompletně vystěhovalo. Spíš jsem byla taková smutná a cítila jsem se tam opravdu podivně.

Celkově jsme Terezínem nachodili asi 9 km. Což není zase taková dálka, spíš příjemná procházka. Asi mě tak dostaly ty emoce a vůbec ty zvláštní pocity, při průchodu městem. Zkrátka sedla jsem si do auta a dobrých 10 minut jsem měla co dělat, abych se dala do kupy. Přišlo mi, že moje fyzická zničenost měla co do činění s psychikou. Jako by na mě v tu chvíli sedělo něco velkého a těžkého.

Nevím opravdu proč, ale když přihlédnu jen k té "obydlené" části města, když nebudu řešit památník, tak nechápu, proč mě to tak vzalo. Město by to bylo opravdu krásné, představovala jsem si, jak všude chodí lidé, ve výlohách jsou kavárny a obchody s různými řemeslnými výrobky a vše je takové živější. Pohledy do vymlácených oken, na zničené fasády domů, do prázdných - zaprášených výloh, ve mě vyvolávaly doslova pocit úzkosti. Spolu s tím, co jsme viděli v památníku to byla neskutečná kombinace emocí.

Památník je památník, ten ve vás má zanechat určitou stopu. Ale nečekala jsem, že zároveň s památníkem, mě takhle dostanou místa, která slouží k běžnému životu. Kde se nacházejí obyvatelé, kteří každé ráno docházejí do práce a do školy. Kteří žijí stejný život jako já. Ale na místě, které ve mě vyvolává pocit neskutečného opuštění, samoty a úzkosti. Přitom to město by mohlo být tak krásné.

Po výletě do Terezína jsme projížděli kolem hory Říp. Parkoviště bylo obsazené až k prasknutí. Davy lidí proudily směrem k vrcholu a nově přijíždějící turisté hledali svá místa k zaparkování. Docela obrácený stav zalidněnosti, oproti předchozímu místu. Nestačila jsem se divit. Ale bylo krásně, takže bylo pochopitelné, že to lidi táhlo ven, do přírody.

 A v závěru jsme se vydali do Mělníka. Zaparkovali jsme v dolní části města a dali jsme se na výstup celkem prudkého kopce, který nás zavedl až do samotného centra. Podívali jsme se na soutok Labe a Vltavy. Prošli jsme se uličkami kolem kostela a na náměstí jsme si dali pozdní oběd v restauraci U Piráta.

Celý den nádherně svítilo slunce a bylo konečně krásně teplo. Po té dlouhé, šedivé a studené zimě byl tenhle výletní den potřeba.Přestože první půlka dne se mnou celkem zatřásla, druhá půlka dne mě zase vrátila zpět do reality a v závěru musím říct, že celý den se krásně povedl.

Když se to zase všechno vrací do života

Život s Luckou se zastavil ve chvíli, kdy se začalo shlukovat až moc povinností a nepříjemností najednou. Probíhaly nekončící úpravy a dodělávky na bakalářské práci. V průběhu toho všeho jsem se rozhodla běhat, ale po prvním týdnu to můj pravý kotník nezvládl a skončila jsem s čímsi pofidérním, co mi vedle zmíněného kotníku vyrostlo a s pár pozvánkami na rehabilitace. A pak se to zase všechno prokládalo povinnostmi kolem bakalářky, docházka ve škole na cvičeních a práce. 

Taky jsme se s kamarádkami konečně zvládly dohodnout a vydaly jsme se na výlet, na Ještěd. Ten den foukal silný vítr, v Praze pršelo a na Ještědu sněžilo. Samozřejmě pro nás nejideálnější volba, vydat se na výlet. Ne, tak to samozřejmě nebylo. Ono je těžký zkoordinovat čas 4 holek s nabytými diáři. Ale povadlo se, avšak v den, kdy bychom spíše měly zůstat doma. Nicméně výlet to byl nakonec povedený. Po návratu jsme postupně začaly jedna po druhé upadat do spárů bacilů a nemocí. 

I na mě se pomalu začala projevovat rýma a kašel. Do toho se Lukášovi podařilo rozseknout si doma ruku. V rámci paniky, abych za ním doběhla co nejdřív, jsem jen tak na lehko oblečená v největším větru, pádila přes celé sídliště. Pár dní na to jsem si zažila své první vysoké horečky. Chápu, že je to neuvěřitelný skoro ve 24, ale zrovna tohle se mi zvládalo doposud vyhýbat. Člověk je v tu ránu nepoužitelnej, a tak veškeré moje povinnosti, které jsem měla pečlivě naplánované, se posouvaly ze dne na den. Se znamínkem neurčito. To je pro mě samozřejmě celkem rána. Jak mám něco na papíře napsaný a jasně daný, tak se to musí uskutečnit. Tentokrát to bohužel nešlo. 

Nicméně jaro se přiblížilo a veškeré problémy, které se během února/března dokázaly nahromadit, pomalu ustupují. Můj běžecký "nádor" stále vedle kotníku setrvává, ale můžu už normálně chodit. Horečky jsou ta tam a můžu opět fungovat a zpracovávat svůj list povinností. Lukášova ruka se pomalu vrací k životu. Bakalářka je odevzdaná a státnicový otázky jsem si zvládla, dle mého seznamu povinností, taky zpracovat. Venku pomalu začínají pučet stromy, a tak si říkám, že by zase mohlo přijít nějaký to klidnější období.

V rámci toho klidu jsem byla s Lukášem včera na menší procházce po Praze. Bylo hezky, tak jsem si vzala foťák a koukala po nějaké příležitosti, ulovit fotku. Tematicky mi to prostě akorát potvrzuje to, že bude líp. Že se to už blíží, a tak se pojďme těšit z toho, že přišlo jaro!