Tmavé kruhy pod očima a galvanická žehlička od NuSkin

Tak se jdu opět vypsat z jednoho ze svých „dramatických“ problémů. Sice jsem to dala do uvozovek, ale pro mě to v podstatě fakt problém je, takže to jen pro vysvětlení. Ačkoli bude začátek znít jako čistě dámský článek, v závěru ho určitě ocení i pánská část. Jsem typ člověka, co má hodně světlý typ kůže, jsem blondýna a mám modré oči. Což s sebou samozřejmě, v určitých oblastech, nese drobné komplikace. Nevím, jestli následující problém řeším jen já nebo se vyskytuje ještě někdo, kdo tohle zažívá, ale já bohužel nikoho takového nemám, tedy nemám to s kým sdílet.

Odjakživa mám tmavé kruhy pod očima. Není to nedostatkem spánku, protože se snažím spát alespoň sedm hodin denně. Naučila jsem se i pravidelně, v průběhu dne, pít vodu. Dodržovat pitný režim u mě byl opravdu velký problém, dokud jsem prvně neomdlela. Takže i nedostatek vody se dá v tomhle případě, co se týče kruhů pod očima, vyloučit. Vyzkoušela jsem i všelijaké vitamíny a sirupy, které by mi měly dodat potřebné živiny a tím mě zbavit kruhů. Bohužel ani tohle nepomohlo. Okolí očí jsem si mazala všelijakými očními krémy a séry, ale většinou to skončilo nepěknou vyrážkou. Takže se mi zdá, že se mých kruhů pod očima asi nikdy nezbavím.

Jenže to pro mě znamená, že se musím malovat. Minimálně, když jdu do práce a do školy. Člověk si sice může říct, že si hraju na dámičku, což je možná pravda, ale opravdu jsou mi nepříjemné ty soucitné pohledy okolí. Vypadám, jako bych měla dva monokly pod očima nebo jako bych celou noc pila a pořádně se nevyspala. Samozřejmě ani jedno není pravdou, ale vysvětlete to lidem kolem mě.

Zakrývám si tedy moje „povedené“ fialovo modré kruhy už dlouhá léta. V létě je to jednodušší o to, že je můj obličej celý posetý pihami a kruhy díky tomu nejsou tolik výrazné. Ovšem v zimě musím používat i make-up. Jsem tak vybledlá, že vypadám, jako bych umírala. Make-up nemám moc ráda, v létě si užívám, že ho nemusím vůbec používat, ale takhle na zimu se bohužel nedá svítit. Věřte mi to nebo ne, ale mým snem je, nemuset se VŮBEC malovat. Ono mě to baví, pokud mám čas a s tím spojenou náladu. Ale když ráno chvátám do práce a jsem ráda, za každou minutu, tak bych se toho malování nejraději zbavila. Což bohužel není možné, v práci jsem denně v kontaktu s lidmi a musím vypadat jako člověk.

Co je ještě horší, v místě kruhů pod očima, mám celkem viditelné vrásky a to mi je 23. Takže tuhý korektor pro mě není řešením. Musí se jednat o korektor tekutý, který nezalézá do vrásek. Jenže těch je na trhu k sehnání opravdu málo. A pokud už korektor splňuje požadované vlastnosti, jedná se spíš o tu dražší variantu. Takže to znamená hodiny strávené u stojanů s dekorativní kosmetikou a pečlivé vybírání toho správného. Nemluvě v zimě o volbě vyhovujícího make-upu. Leze to do peněz, žere to čas ani to v celku nevyřeší.

Ovšem v nedávné době mi známá nabídla možnost vyzkoušet od společnosti NuSkin galvanickou žehličku. Ona se této značce věnuje na profesionální úrovni, tak jsem si nechala ráda poradit a přístroj jsem si zakoupila. Už od počátku jsem k tomu přistupovala trošku s rezervou, protože mi opravdu doposud ještě žádný výrobek nepomohl.  Ovšem právě kvůli tomu jsem se přiklonila k alternativní cestě přístroje. Opravdu jsem v situaci, kdy jsem ráda, za jakoukoli možnost k vyzkoušení, která by mi třeba pomohla.

Když jsem galvanickou žehličku poprvé vyzkoušela, nestačila jsem se divit. Pleť byla pěkně vyhlazená a vrásky pod očima se zmenšily. Po pravidelném používání vrásky opravdu ustupují. Protože mám pleť mladou, zase takový výrazný rozdíl na mě okolí nepozná, ale já ho cítím. Kruhy pod očima vyloženě nezmizely, ale vrásky se mi díky této žehličce krásně vypínají a pro mě je pak mnohem jednodušší kruhy zakrývat. Zároveň mám hodně výrazné vrásky na čele a mimické vrásky kolem úst. Ty vrásky na čele taky vzhledem k mému věku absolutně nechápu, ale svěřuju je do péče právě galvanické žehličce.

Dalším plusovým bodem bylo to, jak si poradila s mými pupínky.  Čas od času se mi na obličeji vytvoří akné. Někdy víc, někdy míň. Když jsem poprvé přejela žehličkou po pupíncích, cítila jsem, že se něco děje. Že dochází k nějaké reakci, protože to trochu štípalo. Když jsem proces galvanizace ukončila, pupínky byly opravdu méně zarudlé a daly se okamžitě na ústup. Takhle rychlý účinek na ně neměla ani kyselina salicylová, kterou jsem ve formě gelů, hojně využívala, ve chvílích pupínkové krize. A v neposlední řadě mě prostě baví s tímhle přístrojem manipulovat a dělat si svoje domácí lázeňské chvilky. Když je den plný stresu, tak si večer zapnu žehličku a užívám si svou malou obličejovou masáž.

Nemá to znít jako reklama, o což se samozřejmě vůbec nejedná. Spíš se tím vypisuju ze svého problému, a pokud existuje opravdu někdo, kdo má stejný problém jako já, třeba tímto článkem mohu pomoci nebo inspirovat. J

P.S.: K samotné galvanické žehličce jsem měla ještě přiložené další nástavce, které umožňují i jiné procedury, kromě té, jsem právě popisovala. A taky tahle stříbrná taštička, na úschovu, když někam jedete. :)

Nemléko a World Vegan

Na dnešek jsem se těšila opravdu hodně. Moje těšení od rána bylo přerušeno na pár hodin přednáškami ve škole, ale pak jsem se mohla vydat za mým dnešním cílem. Je to právě asi měsíc, co jsem se dozvěděla o Nemléku. Sice jsem už dříve vídala, sem tam, fotky na Instagramu, ale nikdy jsem tomu nevěnovala takovou pozornost. Fotky vypadaly pěkně, ale nikdy jsem se pořádně nepodívala na to, o co se jedná.

Později mi kamarádka řekla o celém projektu bližší informace. Věděla toho hodně, protože slečnu, která za tímto projektem (spolu s jejím přítelem) stojí, zná. Ačkoli já znám jen Verču, která mi o tom projektu řekla, byl mi najednou o něco bližší a já si o něm začala zjišťovat ještě víc. Dostal se ke mě i jejich nový "makový" projekt na hithitu a pro mě bylo více než samozřejmostí tento projekt podpořit.

Jako první ze všeho, se mi hodně líbila lahvička, ve které se Nemléko prodává. Je krásně jednoduchá, jasně sděluje zákazníkovi to, co potřebuje vědět a mě se prostě na první pohled líbila. Ovšem při bližším zkoumání, o co tedy vlastně jde, zájem rostl ještě víc. Celá myšlenka Nemléka je prostě geniální. Neskutečně obdivuji, jak ti dva (Amálka a David) dokázali přijít na něco tak originálního. Když jsem jejich projekt podpořila, dostala jsem za odměnu a jako dík, kupónky na tři Nemléka.

Což je další věc, co mě pobavila. Ale v tom dobrém slova smyslu. Vyzvedávání odměn pro ty, kteří projekt podpořili, bylo vymyšleno fakt roztomile. A to mě přivádí k tomu, proč jsem se celý měsíc těšila, jako malé dítě, až dnešní den nastane. Dorazila jsem do World Vegan, kde na mě čekala obálka s mým jménem. Uvnitř jsem našla poděkování, pohled a tři kupóny na Nemléko. Vybrala jsem si IceCoffee, Vanilka a Makové. Dnes jsem si vyzvedla pouze IceCoffe a další dva kupóny si nechám na horší časy." Abych se měla pořád na co těšit. Celý projekt je takový hravý, vtipný, jednoduchý a zároveň promyšlený. A mě se tohle prostě líbí! :) 

No, a když už jsem byla ve zmiňovaném Wold Vegan, prošla jsem se po obchůdku a zjišťovala, co nabízejí. Odnesla jsem si odsud kromě Nemléka, ještě bazalkové chipsy a Zelenou kávu. Co se týče těch chipsů, nejsou špatné. Nicméně mi chuťově, spíš než bazalku, připomínají škvarky. Což mi nějak nevadí, protože ty já mám ráda. A ségra vegetariánka, se po nich mohla utlouct. Zelená káva s příchutí kokosu mi chutnala moc. Jakožto milovník kokosu jsem plně spokojena. :) 

A proč jsem z toho Nemléka tak vyřízená? Já vlastně ani nevím. Zaujal mě design, marketing a chuť. Třešničkou na dortu je už jen to, že se jedná o mladý pár, který má nápad a realizuje ho. Co může být krásnější, než si plnit své sny? Takovýhle lidí, co se toho nebojí, by mělo být víc. Já osobně si z nich beru příklad, že to prostě jde. A ještě musím dodat, že ten pohled mě rozesměje vždycky, když se na něj podívám. To je prostě něco skvělýho. 😂

Spíš takvej holčičí článek

Když má člověk pocit, že ho svět nějak v poslední době zrazuje, že některé věci prostě nejsou takový, jako by si je přál, je třeba si najít nějaké rozptýlení. Něco, co člověku udělá radost. Něco, díky čemu na chvíli zapomene na to, co ho trápí. V poslední době mívám celkem dost času a s tím se pojí i přemýšlivost. To je celkem záludná věc. Proto se ne nadarmo říká, že pokud Vás něco trápí, zažeňte to prací nebo nějakou činností. Ty rádoby klišé věty jsou sice pro mnohé lidi ve chvílích smutku nebo trápení k ničemu, ale pokud se dotyčný rozhodne, je poslechnout a jednat podle nich, jsem si jistá, že to zafunguje.

Třeba dneska jsem měla v centru nějaké povinnosti, ale zároveň se mi zdálo, že potřebuju něco, co mi udělá radost. Něco, co mě rozptýlí a přivede na jiné myšlenky. No, co mě jako holce může udělat radost. Nakupování a tak je sice děsně supr, ale s mým kotníkem bych daleko nedošla. A ačkoli sportovním nadáním, jak už jsem zmiňovala, neoplývám, tak se nemůžu jít vybít někam sportovně. Nohu z mého posledního běhu mám už týden nateklou. Respektive kotník, takže jsem ráda, když můžu normálně využívat chůzi. Což je samozřejmě beztak náročné, když člověk běhá v centru z místa na místo a zařizuje si potřebné věci. Nic moc teda, nic moc.

 👀

Tak jsem si zašla na nehty. Mně to prostě uklidňuje, když můžu tu hodinku nebo dvě, sedět a nechat někoho, aby se o mě staral. Samozřejmě bych si ty nehty mohla udělat doma, ale to není ten správný relax. Jen tak se někomu dívat pod ruce, jak tvoří. Přitom není třeba nad ničím přemýšlet. Jen sedíte, posloucháte hudbu a užíváte si ten klídeček. A následná masáž rukou, o tom nemusím ani mluvit. Sama si jí udělat tak dobře nedokážu a asi to ani není možné. Popravdě řečeno, je to asi věc, na kterou se ze všeho toho pečování, těším nejvíc.

Gelový nehty si nechávám dělat už několik let, samozřejmě s nějakýma přestávkama, kdy si nechám své přírodní nehty. Ty jsou ale bohužel odjakživa tak lámavé a podle mě prostě nepěkné, že je pro mě jednodušší využít cestu gelových nehtů. Jednak se nemusím jejich úpravě tolik věnovat, což je pro mě výhodou, protože na nehty já nedám dopustit a jak se mi jen trošku odřel lak nebo nehet nevypadal hezky, byla jsem z toho nervózní. Jako jo já vím, děsnej problém. :D Taky jsem dlouhou dobu pracovala ve vinárně, kde jsem neustále měla ruce ve vodě. Následně jako snídaňová servírka, kde se mi taky často nehty zničily manuální prací. Teď jakožto studentík a kancelářská krysa, nehty sice tolik netrápím, ale už jsem si na gelový zvykla a prostě mám raději, když je ruka upravená. I kdybych si je jen sama lakovala obyčejným lakem nehty, musela bych to upravovat každý den. Lak mi prostě z nehtů opadává a loupe se a na to já se prostě nedokážu dívat.

A teď trochu do historie 👆. Tvarů, délek a barev nehtů jsem už vystřídala nespočet. První nehty jsem si nechala udělat v prváku na imatrikulační ples. Potom jsem chodila jen příležitostně s kamarádkou, a potom jsem je na x let nechala být a měla jsem své nehty. Asi ve třeťáku na střední jsem se seznámila s holčinou, co si dělala rekvalifikační kurz na nehtařku. Potřebovala modelku, na které by si nehty mohla trénovat. Tak jsem se nabídla a byla jsem jejím zkušebním králíkem. Byla moc šikovná, takže jsem už tehdy odcházela s krásnými nehty. Po rekvalifikačním kurzu, se nechala zaměstnat v salonu a já jsem k ní pravidelně docházela na nehty. Po pár letech odjela do zahraničí a já zase zůstala se svými přírodními nehty.

K Vánocům jsem tehdy dostala UV lampu a základní set na tvorbu gelových nehtů. A od té doby mi to zůstalo, když byl čas a nálada, tak jsem si tvořila.  Jen tak sama pro radost. Doteď to není úplně geniální a trvá mi to děsně dlouho, než dosáhnu požadovaného výsledku. Proto je pro mě kolikrát jednodušší v rámci úspory času, zajít takhle na nehty a nechat se o sebe hodinku starat, než se doma tři hodiny prát s vlastní tvorbou. Ale když je nálada, ráda tomu ten čas věnuju. J

Příprava na letní semestr

S příchodem nového semestru většina studentů propadá panice. Samozřejmě ani já nejsem výjimkou. Nicméně letos jsem se rozhodla hledat na všem pozitiva. Ty nacházím především díky papírnictví. Jelikož mě letos čekají státnice, měla bych spíš hledat cestu nějakých uklidňujících cviků, trénovat dýchání, paměť a práci v totální histerii, chaosu a panice. I na to pravděpodobně časem přijde řada, nicméně teď, dokud je ještě čas, si to dělám snesitelnější svou cestou.

Jak jsem už v předchozích článcích docela okatě naznačila, papírnictví je moje láska. To se prostě nedá nic dělat, každý má něco. Po letošním (až podezřele) úspěšným zkouškovým, kde přisuzuju úspěch seznamům úkolů, snad bude následovat i úspěšný letní semestr. Pro tenhle případ jsem si pořídila 4 pěkné washi pásky v Ikee. Ačkoli se nejedná o papírnictví, tímto sortimentem u mě Ikea hodně stoupla. Pravděpodobně nezůstanu jen u čísla 4, ale říkala jsem si, že bych si tu radost měla podávat postupně, ne hned najednou. Ono by mě to pak taky mohlo omrzet. A jaký bych si pak dávala odměny, když už bych měla všechno nakoupený. Na všechno se musí hezky pomalu.

Minulý týden jsem, na zmíněné washi pásky, narazila náhodou a o to větší radost z nich mám. Původní záměr výrobce byl pravděpodobně na dekoraci a balení dárků, protože jsem je našla mezi stuhama a balícím papírem. Nicméně správný "planner lover" si vždycky cestu najde. Další nezbytnou součástí jsou samozřejmě fixy, děrovačka, barevné papíry, lepítka, samolepky, nůžky, ... 

Takže dokud je ještě čas a klid, sedla jsem si k bloku a jala se tvořit. Nejsem grafik ani umělec, no v podstatě krátce řečeno neumím kreslit ani rýsovat. Pokus o nákres jakéhokoli tvaru většinou dopadne tak, že vyleze tvar, jež je vzezřením opačném smyslu, než byl původní záměr. Taky to podle toho asi vypadá. Ale dělá mi to, tak či onak prostě radost. 

Každý název předmětu jsem si napsala na první volnou stránku. Trošku jsem se nechala inspirovat ozdobným písemem na googlu. Ovšem bystrý, průměrně malbou nadaný člověk pozná, že se nejedná o mistrovské dílo, ale o jakousi patlaninu písmen. To nám ovšem nevadí a pokračujeme dál. Dolní část stránky jsem polepila washi páskou a bylo to. Z nějakýho důvodu mě baví otáčet stránkama, který jsou z některé strany polepené právě washi. Nevím, asi je to nějaká deformace.

Dnešní nákup švihadla a sen o letní postavě

Tak jsem si dneska koupila švihadlo. Takový docela obyčejný, fialový švihadlo. Přináší mi pocit, že jsem pro sebe něco málo udělala. Zatím je pořád schovaný v kabelce a čeká na to, až ho vytáhnu a pustím se do skákání. Ono totiž, s tím sportem se to má takhle. Já nejsem úplně typ člověka, co si koupí permanentku do fitka a pravidelně tam dochází.

Ovšem, udělala jsem to jednou. Pořídila jsem si dobíjecí kartičku. Na tu si vložíte určitou částku a za každý vstup se Vám strhne částka. Už to bude pár let, takže si přesně nepamatuji, kolik jsem si na tu kartu vložila peněz. Nicméně veškerý můj sportovní talent probíhal na běžeckém pásu, protože to bylo jediné náčiní, kde jsem plus mínus tušila, co mám dělat. Ostatní stroje byly většinou na hodně viditelném místě, takže nově příchozí by prvně spatřili můj boj a o to jsem upřímně moc nestála. Další stroje na mě byly taky složitě zkonstruované, že bych je spíš postavila do nějaké průmyslové haly a očekávala bych, že z nich vypadne nějaká součástka. Téma činky asi není třeba vytahovat. Buď si vezmete nějakou trapně lehkou a lidé kolem si budou tiše štěbetat, co jste to za neskutečný kopyto a na co si to hrajete. Nebo si vezmete až přehnaně těžkou a nad vaším polomrtvým tělem si lidé budu opět štěbetat, co jste to za vola. Trošku Sofiina volba.

Počet návštěv tohoto fitcentra by se tedy dal spočítat na prstech jedné ruky. Zkrátka žádná sláva. Jednou jsme se s kamarádkami dohodly, že půjdeme do fitka společně. Že se jako v tom sportu podpoříme a půjde nám to lépe. Stalo se to, že se tři holky rozprostřely kolem nějakého stroje, náhodně zvoleného, na kterém se dalo nejlépe sedět. Z tohoto místa jsme pozorovaly příchozí fitness nadšence a diskutovaly jsme své životní trable a příhody. Co si budeme povídat, prostředí bylo příjemné, krásně se nám sedělo, měly jsme pohodlné oblečení a do hovoru nám hrála rytmická hudba. Tím ovšem moje návštěvy fitness center skončily.

Co se mi ovšem dařilo celkem dlouhou dobu udržovat, byly návštěvy takzvaného VacuShapu. Opět se v podstatě jednalo o běžecký pás, jemuž troufnu si tvrdit, už celkem rozumím. Rozdíl je v tom, že se člověk pohybuje rychlostí běžné chůze a kolem sebe, do výšky pasu, má ještě jakousi stěnu, ve tvaru plastové sukýnky. Ta stěna Vás obepíná a tvoří se uvnitř určitý podtlak. Nebudeme se brodit až do úplných technických detailů. Zkrátka a jednoduše to má ženám a dívkám vygumovat celulitidu a zúžit obvod stehen a pasu. No tak která z Vás by do toho před létem nešla, že.

Zdroj: google; ilustrativní 

Návštěvy VacuShapu jsem dodržovala pravidelně z toho důvodu, že jsem měla předplacenou celkem drahou permanentku. Ono to bohužel ani jinak udělat nešlo. Cena té permanentky mě tedy měla donutit chodit, což se povedlo. Přece ty peníze nenechám propadnout. Takže sebe motivace bičem opravdu zabrala. Dále mě při mých pravidelných návštěvách udržovala představa mé budoucí postavy, za kterou se otočí úplně každý. Nehledě na to, že k pásu byla připojena i obrazovka, takže jsem při každé návštěvě stihla shlédnout dva díly Sexu ve městě. Takže ideální situace. A pak, kdo přidává na Instagram fotky, jak pracuje na své postavě, je prostě IN. Na jednu stranu, pojďme na to trošku vážně, musím říct, že to opravdu trochu pomohlo. Neříkám, že jsem byla výstavním kusem, ale o něco málo se mi šířka stehen pravdu zúžila.

Po přípravném, cvičebním, jaru proběhlo léto. Takže to mi hlavou najednou běhala myšlenka, proč cvičit. Přece jsem se sebou dělala něco na jaře a v létě už je třeba se jen vystavovat. Po létě přišel podzim a to už se člověk trošku balí do vrstev a tůčky pod tím mizí. Nebo dámy, v čele semnou, si to většinou myslí. O zimě není třeba mluvit. Ovšem teď se blíží zase to pověstné cvičební jaro. Tak jsem si koupila letos švihadlo. No uvidíme, jestli mě letošní, relativně nízká investice do vysněné postavy donutí něco dělat. Nebo opět budu muset platit šílené pálky za permanentky, co mě donutí jít něco dělat. Ale už jsem dlouho neviděla nějaký ten díl Sexu ve městě.

Inspirace, o čem a pro koho psát

Je pravdou, že už delší dobu bojuji s myšlenkou, která se týká psaní. Zjistila jsem, že psaní je jedna z věcí, která mě baví. Vytváří ve mně takovej uklidňující pocit. Já to ani neumím popsat. Třeba jen představa, že si doma sednu k počítači a něco napíšu, mi vykouzlí úsměv na rtu. Když se vrátím i trošku do minulosti a vzpomenu si na veškeré básničky, písničky, povídky, knížky, cancáky, co jsem tvořila, říkám si, že tady jsem nebyla realitou ještě tolik ovlivněn. Něco mě prostě bavilo, tak jsem to dělala. Ještě na základní škole mi psaní slohů nedělalo problém. V dobách „puberty“ jsem zase napsala spoustu příběhů deníkového typu. Potom se to ze mě nějak vytratilo. Po mnoha letech jsem si konečně uvědomila, že tu tenkrát bylo něco, co mě bavilo. Zkusila jsem si to znovu a ono mě to vlastně baví pořád. Jenže to je sice děsně roztomiloučký, ale je mi celkem smutno z toho, že moje paní by mělo být vlastně jen pro mě. To je cílem deníčků a ty já jsem si nikdy nevedla.

Dost dlouho už přemýšlím nad tím, co konkrétně psát. Co by lidi mohlo zajímat, za čím by se rádi vraceli, co můžu nabídnout, co můžu předat dál. Samozřejmě si plně uvědomuji, že v současné době je mnohem jednodušší a pohodlnější spustit si video na Youtube nebo v celku na jakékoli jiné platformě a prostě jen tak poslouchat a dívat se. Člověk u toho třeba může vařit nebo cvičit. U čtení je to trošku těžší, tam si člověk musí vyčlenit čas opravdu jen na čtení. V klidu si sednout, udělat si nějaké dobré pití, vypnout vše okolo a žít čtený příběh na papíře. Jenže se mi zdá, že doba je tak uspěchaná, že i na to čtení už nezbývá čas. Možná ani chuť a to mě celkem mrzí. Nicméně tuhle skutečnost pozoruji bohužel i na sobě. Ačkoli velice ráda něco píšu, stává se mi, že po dlouhém dnu je pro mě pohodlnější pustit si hudbu, seriál nebo jakékoli video a jen tak v klidu sledovat. Ze čtení mě častokrát po dlouhém dnu bolí oči a ve většině případů u toho usínám. Což se mi samozřejmě u videí nestává.

Takže co člověk může tvořit, aby tomu dali lidé přednost před audio a video formou. Nebo minimálně aby čtení bylo na totožné úrovni, jako sledování či poslouchání. Ovšem tohle je už skoro otázka na „markeťáky.“ Tedy marketingové specialisty, kteří s největší jistotou mohou definovat současné lidské potřeby, případně preference. Jenže to už je zase trošku moc pro někoho, kdo chce jen psát pro radost. A ne jen svou, ale i pro radost druhých.

Otázkou je, zda je lepší cílit na konkrétní skupinu lidí, jako mohou být třeba sportovci, slečny co mají rády kosmetiku, lidi co rádi fotí, zpívají,… Tedy stručně řečeno, cílit na specifické skupiny lidí s určitým zájmem. Nebo tvořit smyšlené příběhy ať už založené na reálném podkladu, případně nějakou sci-fi povídku/ román. Nikdy se nedá zavděčit všem, to je jasné. Nejjednodušší je proto, asi psát od srdce a určitě se někde najdou jedinci, kteří texty ocení, ať už budou o čemkoli.  I když je každý z nás individuální osobností, vždy se najde skupina lidí s minimálně podobnými zájmy. Proto díky tomuto textu, kde zároveň využívám tok myšlenek, se chýlím k určitému závěru.

Psát to, co se mi moje hlava nabízí. Někomu se v myšlenkách tvoří příběh a někdo rád píše o svém dnu. Vždy se najdou lidé, kteří mají stejný zájem a určitě se rádi k autorovým textům vrátí. Takže tento text pro někoho může být zcela bezpředmětný, ovšem mě to trošku pomohlo si díky toku myšlenek vytřídit to, čemu se v psaní věnovat.

Omotávání sklenic

Tak nevím, jestli jsem jediná na světě nebo existuje víc lidí, které jednou za čas postihne touha něco vyrobit. A mě když tohle chytne, tak si nedám pokoj, dokud něco nevytvořím. Samozřejmě se nejedná o sochy životních velikostí nebo plátna plně posetá uměleckou hodnotou. Naopak jsou to díla (haha spíš výrobky), která se setkávají jen s komentáři "Proboha už na toho Láďu Hrušku nekoukej." Samozřejmě jsem plně inspirovaná svou vlastní fantazií a mistr Hruška s tím nemá ani za mák společného. 

Tentokrát jsem shledala moje krabičky na čaj fádními a nějak se mi nelíbilo, že je na poličce mám. A protože je teď ta moderní doba zavařovacích sklenic a kdo jí nemá, jako by nebyl. Tak jsem čapla dvě mamčiny zavařovačky a už to jelo. Když se na mě táta podíval a zeptal se, co to dělám, máma obratně reagovala výrokem "Omotává nám sklenice."

Tak jsem teda radostně omotávala dál a nějakýma poznámkama jsem se nenechala zastrašit. Ovšem uznávám, že výsledek by byl opravdu kvalitnější, kdyby se jednalo o čaj sypaný. Nicméně ten já prostě nesnesu, tak mám pytlíky, ať se Vám to líbí, nebo ne. Snad bych to asi mohla přestat okecávat a prostě svou tvorbu světu předvést.

A mě se to prostě líbí víc, než papírová krabička na čaj. A just to na tý polici mít budu. 😄

Lesní procházka

Ačkoli se někomu může procházka o samotě zdát jako dost podivná činnost, já s tím problém nemám. Nevadí mi, jednou za čas, sebrat foťák a jen tak se v tichosti procházet. Samozřejmě by pro mě bylo příjemnějším zpestřením, mít sebou čtyřnohého kámoše, avšak toho zatím nevlastním, tak si musím vystačit sama.  

Nedávno se mi o místě, který je zvěčněný na první fotce zdálo. Takže moje kroky nejprve směřovaly sem. Už jsem tu nebyla hodně dlouhou dobu, takže nevím, kde můj snovej mozek vyštrachal vzpomínku zrovna na tohle místo. Ale nedalo mi to a šla jsem se sem podívat. Změny, které mi sen v hlavě vyplodil se ve skutečnosti na místě neodehrávaly. Byla jsem ale ráda, že jsem si to mohla alespoň ověřit. 

Fotka číslo dvě až čtyři znázorňují (podle mého) nejhezčí místo z celého lesa. S družinou jsme sem chodívali na procházky a ještě dříve se školkou, zamykat na podzim les. Ano, na podzim je to prostě potřeba. 😝 Ulicemi se pomalu táhne houf dětí, doprovázených rodiči, případně jinými příbuznými, kteří se slavnosti chtějí zúčastnit také. Každé dítě pevně svírá svůj blikající lampionek. Všichni se natěšeně nechávají vést průvodem až k tomuto místu, kde se slavnostně pronáší "zamykací" básnička. Paní učitelka, jakožto nejpovolanější "zamykač" lesa otáčí na závěr zlatým klíčem a je hotovo. Všichni plní emocí tleskají. Když všeobecné nadšení pomalu opadává, průvod se otáčí a děti plny nadšení z dobře zamčeného lesa, odchází domů.  

Potom následují fotky s vyhlídkou. Není to teda vyhlídka, za kterou by sem jezdily davy turistů, ale příjemné místo to každopádně je. Dále následují fotky snad jediného domu, který se na této straně lesa nachází. Takhle za bílého dne je to moc pěkný, ale v noci bych se tam asi zbláznila strachy. Nicméně obyvatelé zmíněného domu jsou v pohodě a v létě tu prodávají med. A potom následuje už jen pár fotek rostlin z blízka.

Tak jestli máte chviličku, pojďte se projít se mnou. :)