Kafe, kafe, kafe

Vařím si tak na večer kafe a napadlo mě u toho, vypsat se tu z kávových pocitů a dojmů.

Docela si uvědomuju, že znalci kávy a experti přes všechno, mě následně ukamenujou. Ale tak jsme snad jen lidi, ne? Takže větu, že si du udělat kafe, pronáším už dobrých deset let určitě. Možná i dýl, ale to už si spíš pamatuje máma. A než jsem tuhle větu mohla říkat, babička do mě lila kapučína, aby se neřeklo. No a mě to dělalo radost a tak babička lila dál. Ono to v závěru bylo moc dobře.

Všechno odjakživa naznačovalo tomu, že kafe prostě pít budu. Všichni rodinní starší příslušníci ho kolem mně pili. Na návštěvách, jen tak doma, venku, .. Nikdo nikdy nepožádal o čaj. Neřeklo se v jakém množství a jak často, budu kafe pít, ale nějaký ty náznaky tady prostě byly. Postupem času se já, spolu s mou chutí na kafe, vyvíjíme a posouváme. Přijde mi, že čím víc hrnků vypiju, tím jsem otevřenější novým chutím.

Pamatuju si okamžiky na chatě, kdy si mamka dělala kafe a já jsem lezla do všemožných výšin, kam si jen hrneček odložila. Jen abych mohla ulovit tu divně tmavou vodu a ochutnat to. Moc mi to nejelo, ale pokaždý jsem se vracela a upíjela. Především, moje vzpomínky se vážou k "turkovi." Ať se to gurmánům líbí nebo ne, prostě je to tak. Klasickej čech si řekne vždycky o turka, ať se děje, co se děje.

Já si doma dělám kafe rozpustný. Velveta. Ráda bych měla kávovar, ale není na něj v kuchyni dost prostoru. Takže to je můj maličký sen do budoucna. Jak říkám, kafe rozpustný. Odjakživa. Mě prostě vadilo, jak na dně v "turkovi" plave lógr, jak ti to pak vlítne do pusy a je to hnusný. Ovšem v poslední době jsem objevila kouzlo překapávačů. Touhle cestou se stává "turek" o mnoho přijatelnější. Možná mi chutná v závěru i víc, než kafe rozpustný. S mlíkem. Ano, piju ho s mlíkem. Ne turka, ale rozpustný. Rozpustný kafe s mlíkem. Turka bez mlíka. Nesladím.

Nicméně vůně kávy na mě má podivnej účinek. Já prostě pořád říkám, kdyby mě někdo unesl a strčil mi pod nos hrnek s kafem, jen tak na čuchání, tak ani nepípnu a budu nasávat. Je úplně jedno, o jaký druh kafe se jedná, jaká je jeho příprava nebo původ. Vůně jsou různý a pro mě vždycky strašně uklidňující. Když přijdu domu a cítím už na chodbě, že si někdo udělal kafe, rázem problémy, co jsem nechala za vchodovejma dveřma, mizí.

Další věcí je, že nikdo nechápe, jak dokážu vypít tolik množství kafe a přesto pak v klidu usnout. Klidně si dát kafe před spaním a pak sebou švihnout do postele a probrat se až ráno. Nevýhodou je, že ti co se diví, si dají v dobách únavy kafe a ta je rázem pryč. Když si dám já, v dobách únavy kafe, únava teda rozhodně pryč není. Mám jen pocit klidu a bezpečí, ale rozhodně ne energie.

Odborník přes kafata rozhodně nejsem. Znám různý druhy kávy a tím myslím spíš druhy přípravy kávy. Vzhledem k tomu, že jsem pracovala v hotelu, bylo mojí povinností umět kávu hostům připravit. Měli jsme nádhernej, stříbnej, pákovej kávovar. Obrovskej, jak blázen. No mě by stačil maličkej, takovej taky stříbrnej. Pěknej. Nicméně, tady jsem se naučila připravovat kafe. Ale tam to taky skončilo. Druhy a původy kávy neznám. Způsoby pražení a podobné postupy zpracování kávových zrn taky ne. No barista prostě nejsem. Ale obdivovatel týhle voňavý nádhery rozhodně jsem.

No a ten hrneček uprostřed textu mám už strašně dlouho. Přivezla jsem si ho z Anglie, z Londýna. Vždycky když se na něj podívám, vzpomenu si na místo, který mám ze všech míst nejradši a pak na to, že mám taky ráda kávu a na to, že bych si jí mohla udělat. Tak pěkný zbytek večera, rána nebo dne. Hlavně ať Vám voní celý den pod nosem to, co Vám prostě voní.