Na chvíli z Prahy. Za odměnu. Podívat se, jak vypadá zima trošku dál.
Letos se mi podařilo zvládnout zkoušky během prvního týdne zkouškového. Hodně z nich jsem zvládla už v předtermínech, tak jsem to měla o hodně jednodušší. Ono se opravdu vyplatí přemoct lenost a strach. Já jsem to letos udělala poprvé. Vždycky jsem měla dost času na všechno a podle toho hodně věcí taky dopadlo. I když se mi nechtělo a zkoušky se blížily, přihlásila jsem se na ty nejdříve možné termíny a prostě jsem makala. Teď sklízím ovoce. Mám měsíc prázdnin, než začne letní semestr.
Zrovna začalo období, kdy padá denně hodně sněhu. Chatu máme na jihu Čech a tam je vždycky zima nádherná. Moje přání za odvedené zkoušky bylo, podívat se tam. Přeci jenom sníh v Praze, není to samé, co sníh mimo Prahu. Přání bylo vyslyšeno a odjela jsem se radovat z krásného, bílého sněhu.A do klidu, především ten klid. To je něco.
Když jsme projížděli Prahou, všude nás míjel klasicky šedivý sníh, kterého bylo všude po málu. Čím dál jsme byli od Prahy, tím víc sněhu se objevovalo. A tím stoupala i moje neskutečná radost. Moje radost je způsobená opravdu jen tím, že vidím tolik sněhu. Jak se třpytí a nejsou v něm žádné stopy. Jako by se s tím někdo hodiny patlal, aby bylo všechno tak přesný a lesklý. Přitom to prostě jenom spadlo na zem. Jen tak si to tam leží a je to hezký. Jinak na hory nejezdím, takže nejsem asi ten správnej zimní nadšenec, ale sníh mám prostě ráda. Jen tak, na koukání.
A jižní Čechy opravdu nezklamaly. Sněhu bylo všude požehnaně. Všechno kolem bylo pokryté třpytivým, bílým sněhem. Jak říkám, jen tak si tam ležel, jako by nic. Třpytil se a byl hezkej. Jediné co ho porušovalo, byly stopy lesní zvěře. Jestli tohle není na zimě to nejhezčí, tak už nevím co je.
Dorazili jsme na chatu. Problém byl trošku s parkováním, protože všechny příjezdové cesty byly tak zasněžené, že se jima nedalo vůbec projet. Zachránil nás traktor, který chvíli parkoval u silnice před domem a nánosy sněhu tím rozhrnul. Tak se nám podařilo i zaparkovat a já se už těšila, až se podívám na sněhem zapadanou zahradu.
Když jsme vešli, sněhu bylo po kotníky. Horní vrstva byla promrzlá, takže při každém kroku to krásně křupalo. Na jednu stranu mi bylo líto tu třpytivou nádheru ničit, ale na druhou stranu jsem se chtěla rozběhnout a vším tím sněhem se proběhnout. Naštěstí jsem se uklidnila a v klidu jsem se procházela kolem. Ale pak jsem se stejně rozběhla..
Po příjezdu byla obloha krásně modrá, svítilo slunce a já jsem mohla sníh vidět v tom nejhezčím světle. Potom se počasí obrátilo, jako by mi chtělo ukázat, že tohle není jediná věc, co umí. A začalo opravdu hodně sněžit. Padaly snad ty největší možné kousky sněhu, co jsem kdy viděla. Nevím proč, ale tohle mi prostě dělá radost. V tu chvíli byla pražská realita pryč a já se jen dívala na to, jak padají ty obří vločky a byla jsem spokojená. Za zvládnuté zkoušky jsem se odměnila opravdu dobře. :)
Tak se mějte hezky! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat