Když to dáš a nemáš radost

Jeden takovej myšlenkovej pochod studenta, kterej dal zkoušku.

Dneska jsem byla na zkoušce z ekonomiky. Přišla jsem do školy, dostala jsem test. Napsala jsem test. Tři hodiny jsem čekala na výsledky. Výsledky se dostavily. Zkoušku jsem dala za tři. Abych to teda neměla tak jednoduchý a bez vztekání, dvojka mi utekla o bod. Do 71 bodů = 3 od 72 bodů = 2, děkuju pěkně. Tak si tam tak sedím, kamarádka štěstím bez sebe, že to taky dala. Až jsem se o ní chvíli bála, jestli to vůbec přežije. 

No a tak mě napadlo, proč se vlastně taky neraduju. Kde je problém. Nejsem jedničkář, ani dvojkař, jsem spíš trojkař, co je vůbec rád, že je rád. A ještě teda takovej ten, co se učí jak o závod a pak má stejně za tři. No zkrátka ne moc inteligentní, avšak pilný student. No a sedím si tam na chodbě, vedle tý kamarádky a říkám si "No tak to by bylo, co dál jako?." Kamarádka pořád ještě ječela nadšením a já pořád ještě nechápala , proč nemám taky radost. Tak jsem ještě chvíli čekala, jestli to rozjaření dojde i ke mě. Nedošlo.

To samý se mi před lety stalo u maturity. Všichni tam brečeli radostí, skákali, ječeli, mohli se zbláznit, že to dali. Já jsem tam tak stála, jakože v pohodě, sem tam po mě skočil někdo plný euforie, objal mě s gratulací a hopsal dál objímat další studenty. A já si říkala, no nic, máme to za sebou, tak to by bylo. Čekala jsem den, dva, tři, potom týden. A nic. Radost a nadšení se nedostavilo. Působilo to na mě, jako nějaká normálka. jako fajn, že to mám, ale nějak se moc nepočítalo s tím, že bych to nedala. A teď u zkoušek se mi to děje taky.

Tak jako je to tím, že se učím jak pitomec a pak jdu na tu zkoušku s tím, že to prostě musím dát a když to dám, tak to mám. Tím je úkol splněnej a proč bych se měla radovat, když to bylo vlastně v plánu. A když to teda každej (především lidi z mýho okolí) ode mně očekává? No, jsem z toho trošku zmatená. I moje hlava je z toho asi zmatená. I když ta má jasno, na co dělat tolik povyku, žejo.