Tělo se už očividně doslova brání přísunu dalších informací. Všechno už je čistě o vlastní vůli. Jenže ta taky není nekonečná. A přísunu kafe. Hodně moc kafe.
Dnešní páteční dopoledne bylo strávený plným pracovním nasazení. To by nebylo ani tak šílený, kdyby se to neprolínalo s nekonečnou myšlenkou na to, co mě čeká odpoledne doma. Věděla jsem, že na stole mi leží ty nejtlustší možný skripta, hojně zaházený papírama plných dalších tlustých informací. Na tom všem královsky trůní penál plnej propisek, kdyby náhodou v průběhu urputnýho studia, některá z dam ráčila dopsat. Jak to říct jednoduše – Ať žije zkouškový. Fakt. –
V práci mě rozbolela hlava takovým způsobem, že jsem myslela, že mozek už myšlenku na další učení nezvládá a jde prostě pryč. Někam daleko. Bolest během pár chvil přešla, ale nastoupila únava neskutečnýho rázu. Jako lusnutím prstu jsem byla tak mimo, až to bylo divný. Asi nějaká další záchranná akce mozku, sápajícího se po informačním osvobození. I tohle jsem musela překonat a odebrala jsem se k domovu. V autobuse jsem díky knížce, která se netýkala školy, zapomněla na budoucí útrapy. Půl hodiny klidu a pohody, ačkoli strávených na pár kolech uprostřed centra Prahy.
Když jsem dorazila domů, obešla jsem pokoj plnej papírů obloukem a šla lovit oběd do lednice. Únava ovšem nepolevovala a já pořád víc a víc bojovala s myšlenkou, jít si lehnout. To by bylo sice děsně hezký, ale den má jen 24 hodin. Alespoň ten můj… Protože někdy se mi zdá, že někteří šťastlivci v mém okolí dokážou stihnout takových věcí, že jejich den musí být tak třikrát delší, než ten můj. Jak?
Tak jsem se najedla, napila a přišel ten okamžik, kdy si mám sednout ke stolu a nechat se pohltit informacema. Protože jsem věděla, že spánkem sice vyřeším únavu, ale rozhodně ne zkoušku, zasedla jsem ke stolu a dala se do toho. Únavou se postupně začala prokousávat bolest ruky. To můžu jednoduše vysvětlit. Já se totiž nedokážu učit jinak, než že píšu. Moje spotřeba papíru a propisek během zkoušek je nechutná. Fakt bych se ráda učila tím stylem, že si to přečtu a hotovo. Nebo ještě líp, jak některým vychází – Vůbec se neučit a dát to. No ani jedno nezvládám, tak si prostě upíšu časem ruku.
Během toho nekonečnýho vstřebávání informací, si dávám si krátký přestávky na kafe, na vodu, na večeři, na brouzdání po bytě, po internetu a na odepisování těm, kteří mi psali v průběhu vypisování si duše z těla. V průběhu toho všeho se vždycky najde něco, co si zaslouží mnohem víc pozornosti, než moje umírající ruka a odcházející mozek. A celou dobu přemýšlím o tom, jestli ta Ginko Biloba, co se jí už pár týdnů poctivě cpu, zabírá...
Tak hezkej víkend! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat